Mýty a pravdy o Japonsku

Mýty a pravdy o Japonsku – samozřejmě z mého pohledu; úvahy a zamyšlení. Podotýkám, že jsem v Japonsku byl jen tři týdny (a tedy viděl jen co cizinec vidět má, viz krásný článek o pricipu uči a soto od Michaely Payeur) a mé nacionalistické cítění je slušně řečeno velmi vlažné – to jen abych předešel případným diskusím nad odlišným názorem.

Přesnost vlaků a železniční doprava vůbec

Povídá se s trochou nadsázky, že podle vlaků by jste si v Japonsku mohli řídit hodinky. No my jsme za našich častých jízd vlaky narazili na pár zpoždění, ale vždy jen v řádu minut. Vlaky jsou tu rychlé a přesné a je radost jimi jezdit. Ale na ty hodinky raději zapomeňte.

Ale co je zážitek je celkové fungování železniční dopravy. Shinkanseny odjíždí ze svých konečných stanic na své mnohasetkilometrové cesty každých dvacet minut. Vlaky tedy nejsou nacpané, jak to známe u nás – s místem ke stání se v nich ani nepočítá. Lokálky samozřejmě nenabízí podobný (nad)standard, nicméně opět frekvence dopravy je fascinující. Něco jako vlak ráno, v poledne a večer nehrozí – tedy alespoň na jižním pobřeží (kde jsme se pohybovali), kde lokálky navazují na dopravní tepnu shinkansenů.

Jediným drobným nedostatkem je, že se japonskou železnicí nikam nedopravíte přes noc.* Poslední shinkanseny vyjíždějí kolem desáté (a při jejich rychlosti jsou v cíli za dvě hodiny), lokálky jezdí do půlnoci, pak vás z vlaku vyhodí. Takže pozor, neplánovat noční přesuny – leda (příplatkovými) autobusy.

PS: to, že shinkanseny nebývají nacpané, může být také ovlivněno cenou jízdného – tyto rychlovlaky opravdu nepatří k levným dopravním prostředkům.

* Tak tohle prý není tak úplně pravda – to jen my jsme nenarazili na noční vlaky a Let's Go průvodce je regulérně zapřel :) Dá se jet vlakem, nějakou lokálkou, přes noc.

Japonky nejsou tak hezké, jak bychom si mohli myslet

Většina japonek co běžně potkáte na ulici nepatří k nějak zvlášť pohledným dívkám – na to co znáte z módních časopisů rovnou zapomeňte. Je typické, že mají křivé zuby (a rovnátka jsou výjimkou) a nohy hodně do „O“ či do „X“ (což koresponduje s jejich úžasnými postoji). Je to jejich exotičnost (z pohledu evropana), která zaujme. Nicméně když narazíte na hezkou japonku, tak to je radost pohledět, protože jsou opravdu velmi krásné, pohled jejich tmavých očí a roztomilá výslovnost jsou odzbrojující.

A dlužno podotknout, že v Japonsku nejsou příliš vidět obézní lidé a i těch jen trochu při těle je málo – zvláště ve srovnání s naší republikou. Další věc je, že na postavě japonských žen se věk neprojevuje příliš brzy. Typicky je to vidět na vlakové zastávce, kde koukáte na lidi tak, že něco stíní pohled na tváře. Podle postav bych průměrný věk odhadl dobře o dvacet let níže než podle tváří.

Celkově vzato ale musím přiznat, že ve vlaku člověk vždy našel nějakou zajímavou osobu něžného pohlaví :)

A ještě poznámka: podle toho co je vidět na reklamách a billboarech je vkus japonců velmi podobný pohledu evropanů, tedy nám se plakátové tváře líbí asi stejně jako jim a tedy možná náš pohled na jejich slečny není až tak odlišný – a to tedy chlapcům a dívkám v Japonsku nepřeji, honba za nedosažitelným ideálem je zlo. Ale mám takový dojem, že oni tady nekladou vzhled na první místo při hledání partnera... ale možná je to jen můj pocit.

Přelidněnost

Někde jsem četl, že po příletu na letiště Narita se má člověk v davu v letištní hale v klidu rozhlédnout, nadýchnout a uvolnit – že to bude už jen horší. No také jsem si tak nějak Japonsko představoval. Nicméně jsem byl překvapen, že jsem tyto očekávané davy nezaznamenal.

Samozřejmě že Akihabara je plná lidí, stejně jako Ginza, zrovna tak památky jsou obležené (typicky Asakusa). Ale zahraničních turistů nikde není převaha a místní se umí chovat – žádné strkání, žádné hulvátství, žádný řev. V důsledku tedy i větší množství lidí působí poměrně pohodově, rozhodně nikoliv nepříjemně. Mě osobně se davy v Tokyu líbily – jako součást koloritu země, která atmosféru dotváří a ničemu nevadí.

Japonsko má vysoký podíl obyvatel ve městech. Na perifériích ovšem člověk cítí pohodu a klid venkova. Žádné „není se kam hnout“ tady nehrozí. A to podotýkám, že jsem nenavštívil žádné opravdové vesnice.

Přetechnizovanost

Japonsko, symbol moderní techniky, technologií, pokroku a miniaturizace. Ale jak to vypadá zevnitř, z pohledu turisty? Trochu jinak :)

Při příjezdu budete okouzleni perfektní dopravou a její stoprocentní organizací. Z podzemí vylezete v centru Tokya a uvidíte obrovské moderní město a říkáte si, že vše je tak, jak jste si představovali. Změna nastane, když se podíváte kousek mimo hypermoderní centrum. Neskutečné množství drátů elektrického vedení takřka brání výhledu na nebe, pouliční lampy osvětlují jen to nejnutnější, krom všudypřítomných nápojových automatů nenajdete na ulici mapu, navigaci, nic. V centru běžné obrovské obrazovky nahradí lampióny s žárovkou uvnitř, vše zabalené v igelitu.

A v moment, kdy budete chtít najít internetovou kavárnu, ideálně nějakou vybavenou DVD vypalovačkami, zapláčete. Představa že budou alespoň v Tokyu na každém rohu vzala za své. Prostě technika je, ale není součástí života běžných lidí, je zavřená kdesi ve fabrikách a potom až obchodech.

Jediné, co silně vybočuje z technologicko-kulturního standardu západních zemí jsou toalety s elektronickým ovládáním o složitosti jednodušší televizní ovladačky. I když vzhledem k jazykové bariéře ani tak slovo „jednodušší“ není úplně na místě :)

Kulturní šok

Čekáte, že po vstupu do Japonska vás zarazí naprostá rozdílnost kultur, že se budete cítit jako něco hodně mimo? No budete, asi celou dobu pobytu, ale věřte, že to není tak hrozné. Naopak, jak je vše okolo lepší, zajímavější a lidé jsou příjemní, člověk si velmi rychle zvykne a začne to brát jako samozřejmost. Jen musí kontrolovat šířku úsměvu, který má tendenci občas ulétnout až k hysterickému smíchu – jak tu vše krásně funguje.

Co je ovšem pravý kulturní šok, je návrat do Čech. Teprve zde si teprve člověk uvědomí, jak snadno akceptoval vyšší úroveň kultury, chování lidí a fungování společnosti. První setkání s krajany ve znamení hulvátství, egoismu a netolerance dá prostor k pocítění studu za to, co označujeme naší kulturou a co někteří hájí slovy jako „národní hrdost“. První pohled na chodník nebo podlahu jakéhokoliv prostředku MHD vyvolá vzpomínky – jak jste nikdy nikde v Japonsku neviděli rozšlapané žvýkačky či odpadky. Pohled na kuřáky na zastávce vysmívající se zákonům připomene všemi respektovaná vyhrazená místa pro kuřáky v ulicích Tokya. Dav, který vámi cloumá po ulici a ve kterém nestíháte chránit své ještě ráno čisté boty vůbec nepřipomíná pohyb davů v nacpaných japonských bulvárech, kdy se vás nikdo ani nedotkl. V restauraci neuslyšíte mnohohlasé „irašjamás“ na uvítanou, zrovna tak v obchodech také nebudete obskakováni jako vážený zákazník. Prostě domácí úroveň chování, kterou si díky poznanému rozdílu uvědomíte, bude bolet zase o něco více.