Velmi krátký den

Probuzení (do vlhkého rána, na lavičce na autobusovém nádraží) nic moc pohodlné, moc jsem toho nenaspal, do toho zima… ale nebylo na co čekat, půl sedmá byla ve znamení lidí a studentů spěchajících na vlak. Vzbudil jsem Jakuba a jdeme taky. Vlezlá vlhká zima, věci (batoh) navlhlé, ale naštěstí už neprší.

Následuje nedlouhý přesun do Kumamoto, snídaně v hale JR. Venku zase prší.

Chvíli se procházíme po městě (s plnou bagáží nic moc) a před desátou volám do hostelu, jestli nás nevezmou už takto brzy (check-in máme objednaný na odpoledne). Nádraží, veřejný telefon na mince, kolem šum lidí, na drátě človíček, který anglicky hovoří dost zle. Vysvětlit mu, že jsem to já a že opravdu máme rezervaci bylo docela zajímavé („we have a reservation at your hostel“ … „sorry, we full, reservation needed“ … „but I DO have a reservation“ … „sorry, no room“). Spelling mého jména někomu, kdo neovládá anglický spelling, zato perfektně spelluje japonsky, to je také zážitek. Nakonec zabralo „čeko!“, což bylo také poznávací znamení, když pro nás za deset minut přijel majitel a dovezl si nás na hezonký domácí hostel. I když dva gajžinové s osmedesátilitrovými batohy sedícími na náměstí pod stromem („bigu tree“) nejsou tady na maloměstě asi tak nenápadní :))

Bydlíme lehce mimo civilizaci (rozuměj mimo centrum a dostupnost MHD), trochu se nachodíme. Hostel je takový větší domek se zahrádkou. Máme pokojík o rozloze 6 tatami, klima, větrák, TV, šoupací stěnu na zahradu… pohoda. Žena majitele mluvila anglicky výrazně lépe, ukázala nám jak se obsluhuje japonská sprcha (a zjevně nevěřila, že už jsme se tady někdy sprchovali – že by nás noc venku poznamenala více, než bychom řekli?), pračka … na druhou stranu se nezmínila jak se chovat na tatami. Asi jsme nevypadali jako největší negramotové, nebo jí běžel nějaký seriál v TV :)

Vyprali jsme si, prádlo pověsili na zahrádce (kde se vzalo tu se vzalo na obloze sluníčko) a vyrazili do města na oběd, kouknout po servisu na můj foťák a třeba i najít internet (opět žádné volně přístupné bezdrátové sítě). Oběd jsme zvládli formou bentó, servis jsme, vzhledem k zoufalé úrovni angličtiny místního obyvatelstva, nenašli (a nevěřím tomu, že tu žádný není). Jen v jedné prodejně, kde jsem viděl že mají i nějaké stroje na opravu, jsem takřka posunky naznačil že také potřebuji opravu. Prodavač pochopil a na kus papíru napsal „2-3 weeks“ (je pro ně jednodušší anglicky psát, než mluvit?!). Zjevně přístroje na opravu někam posílají. Tolik času fakt nemám. Nicméně průlom v komunikaci mě přiměl demonstrovat svůj problém, ukázal jsem jak mám prachem zanesený snímač. On jej vcelku ochotně zkusil alespoň ofouknout vzduchem a když nic, tak do toho rejpnul takovou tou vatou na klacíku. To se mi trochu zježily vlasy na hlavě (věta z manuálu: nikdy ničím nesahejte na čip), ale šel do toho opatrně, trochu prach přeskupil … ale efekt nic moc, resp. žádný. Lov na servis může pokračovat, i když vzhledem k tomu kde budeme dále cestovat to vidím až na Nikon servis Kodaňská, Praha. Sakra.

Jsme utahaní, jde se dom.

Půl šesté, píšu zápis a usínám u toho.