Z nebes až na chodník

Dnes jsem si, trochu nečekaně k místním podmínkám, trochu přispal – vstával jsem až před devátou, kus po Kubovi. Sbalili jsme se a hurááá na check-out, batohy jsme nechali u „tatíka“ a vyrazili…

Trajekt mezi Hirošimou (resp. Miyajima Station) a ostrovem Miyajima, což obnáší tak deset minut jízdy, provozují dvě společnosti hezky paralerně vedle sebe. Příjemné je, že jedna z nich je JR a tak jsme nic neřešili a přesunuli se na ostrov. Tam davy turistů (a všudypřítomných srnek) směřovaly po nábřeží nebo po nákupní turistické třídě, snad jediné místní civilizaci, směrem k O-Torii, té známé bráně utopené v moři náležící k Itsukushima Shrine.

Pohled je to tak profláklý, že se nám ani nechtělo fotit (jako davy kolem) a tak jsme se rovnou vydali dál. O pár nadmořských metrů výše se nachází komplex budov, kde jsme mohli obdivovat parádní dřevěné konstrukce a malby.

Dále jsme tu nalezli spousty obchodů se suvenýry.

Cesta vedla dále směrem nahoru na Mt. Misen, nejvyšší horu ostrova (530 metrů přímo nad mořem). Cesta nahoru zpočátku vedla podél říčky, která dříve při nějakých záplavách smetla vesnici dole, a tak se jí rozhodli upravit. Protože se však jedná o civilizací dosti nezasaženou oblast od dávnověku, všude „primární les“ a divoká zvířata, tak úpravy koryta probíhaly s citem – pod vedením architekta, z místních materiálů, žádné lámání kamenů atd. Na dolním toku to ve výsledku vypadá jek jedna obrovská zahrada s vodopády (a jezírky s velmi přítulnými kapříky). Výše začíná převládat divočina a architekti si už asi dali volno, protože beton je dosti zřejmý.

Cesta nahoru nejsou nic jiného než kamenné schody… pěkně příkře nahoru. Z dolního parku na vrchol jsme to dali asi za 1,5 hodiny, zpocení jak myši.

Výhled byl, z hlediska nadmořské výšky, ostrůvků a „pevniny“ kolem zajímavý, ale viditelnost nic moc, nízká byť řídká oblačnost vše rozmazávala…

Nahoře na vyhlídkové plošině, nad malými buddhistickými svatyněmi, si snad všichni turisti – kromě nás – rozbalili donesené obědy. Dokonce jsem viděl starší pár, co si suverénně rozbalil vařič a připravoval si čajíček…

Všude mraky srnek, při fotografování společné foto vybraly z Jakubova batohu pytel s odpadky :))

Po sestupu (samo jinou cestou, les ještě hezčí, ale zase žádná říčka) jsme koukli na bránu a hle, co vidíme resp. nevidíme… zaúřadoval odliv a brána stála na suchu, kolem mí mraky lidí … tak jsme se k ní šli také podívat. Spousta místních rylo v obnaženém dně, hledali nějaké specifické škeble, co jsem tak pochopil. No a ostatní obdivovali velikost brány. Ono ze břehu, kdy je to ní nějakých sto, dvě stě metrů to člověku nepřišlo, ale brána je obrovská. A krásná.
[Později jsem zjistil, že jde o mušle Asari. Lidé si zaplatí licenci a pak mohou celý den hrabat.]

Protože jsme neměli již nic konkrétního v plánu, tak jsme vyčkali nějaké dvě hodinky na západ slunce a shlédli bránu osvícenou tak, jak to známe z pohledů a propagačních materiálů. Stálo to za to, byl to úplně jiný pohled. A voda už byla zpět, bránou projížděly lodě s noční várkou turistů.

Převzato ze stránek UNESCO: Ostrov Itsukushima byl svatým místem vyznavačů šintoismu odpradávna. První budovy svatyně byly pravděpodobně postaveny v 6. století. Současná svatyně pochází z 13. století. Harmonicky rozmístěné budovy prokazují veliký umělecký cit a technickou úroveň tvůrců. Svatyně vyniká svou formou a barvou mezi mořem a horami, čímž dokonale ilustruje japonský cit pro harmonii, kombinující živou přírodu a lidskou tvořivost.
Odůvodnění zápisu mezi objekty světového kulturního dědictví: Komise rozhodla o zapsání na základě kulturních kritérií… Objekt představuje nejlepší příklad této formy náboženského centra. Staví tradiční architekturu obrovské umělecké a technické hodnoty proti dramatickému přírodnímu pozadí a tvoří tak umělecké dílo nesrovnatelné krásy.
Více viz whc.unesco.org.

Miyažimská brána byla jedna z věcí, kterou jsem hrozně moc v Japonsku chtěl vidět. Trochu mi v rámci těch krás na místě zapadla, ale určitě na ní budu ještě dlouho vzpomínat. Miyajima je místo, které určitě stojí za to navštívit. Navíc její romantická krása úžasně vyčistí hlavu od byť krásné, leč depresivní Hirošimy.

Noc na krku, takže vzhůru pro batohy a nachystat se na noční cestování. Plán byl ušetřit a spát ve vlaku, jako že se z Hirošimy dopravíme co nejdál na východ, někam k Tokyu, pak zase zpátky přes Kyoto a Osaku až do Hakaty a nějakou místní lokálkou to dorazíme. Jenže ouha. Oni to mají moc pěkně vymyšlené, poslední shinkanseny vyjíždí kolem desáté a další jedou až ráno. Lokálky jezdí jen do půlnoci. Noční cestování tedy nehrozí (a vysvětluje to vyšší ceny za noční autobusy). A ke všemu začalo (poprvé od doby co jsme tu) pěkně pršet.

No tak jsme se rovnou svezli do Hakaty (sever Kjushu, jižního ostrova), to bylo na dvě hoďky, cestou jsem ulovil asi hodinu spánku. Pak jsme sedli na lokálku směr Kumamoto a ta nás někdy v půl jedné vyhodila na Arao station, nějakých 25 km od Kumamota, jakože dál se dneska už nejede. Tak jsme se natáhli na lavičkách na autobusové zastávce, pod střechou (pršet sic přestalo, ale…) a zkusili spát. Pár hodin jsem naspal, bylo to okořeněné vlezlou vlhkou zimou, místními taxikáři, komáry, řvoucími kočkami a bezdomovcem, kterému jsme zjevně zalehli oblíbený flek.