den dvacátýprvní, neděle 29.10.2006
Vstávali jsme v 7.00, check-out z hostelu v 7.30. Přesun na Tokyo station, po osmé vyhlížíme Narita Express. Poté co utratíme zbylé japonské drobné Jakub ještě zjistí, že mu někde vypadl svetr… ale kde, to je otázka. Nezbyde než jej odepsat a nasedáme na nějakou linku směřující na letiště. Narita Express vyrážející o dvacet minut později nás předjede, ale co, až tolik nespěcháme. Na terminálu 1 jsme kolem 9.40.
Odbavení v klidu, jen Jakub musel vyndat ke kontrole sprej – následující kontrola mi ovšem přišla dosti laxní: Jakub si k němu přičichl ve snaze naznačit že jde o deodorant a zase ho bez meškání uklidil a to všem stačilo. Ještě že necestujeme do USA, všude jsou cedule o zákazu braní tekutin na palubu a vůbec lecčehos.
Mě s bohatou snídaní, půllitrem koly, fotovýbavou a notesem pustili bez zádrhele. Zrovna tak vážení nijak zvlášť neřešili, jen jsme zjistili že taková průměrná japonečka nemá o moc víc než 40 kg – o tolik narostla hmotnost naší bagáže, když si k ní v rámci označování stoupla :)
Pak projít imigračním (utrhli nám při vstupu sešívačkou do pasu přišitý identifikační štítek) a v 11.20 čekáme na náš let, plánovaný na 12.20. Naše modrá 777čka už čeká.
Let trval 11 hodin 14 minut, byl velmi klidný a pohodový, jen více místa na nohy by neškodilo. Přílet po 16. hodině místního času. V letadle jsem skoro nic nenaspal – koneckonců letěli jsme přes den. Jen zajímavé bylo, že celou dobu jsme viděli západ slunce :) Navíc vzduch přeci jen nic moc a pohodlí… no co příště zkusit bussiness class? Skouknul jsem tři filmy, Break Up (s Jennifer Anistoniovou), Mission Impossible 3 (no s kým asi – ale záběry z Číny stály za to) a Click (ztřeštěnou komedii o univerzální ovladačce).
Jo a Sibiř byla takhle z výšky naprosto úžasná, sníh od nevidím do nevidím (zase jsem získal trochu jinou představu o tvrzení zima jako v Rusku) a v tom se klikatila ohromná zamrzlá řeka (i z jedenácti kilometrů působila opravdu mohutně)… let směřoval stejně jako předtím z Japonska na sever abychom se vyhnuli Číně, pak nad Rusko a pevnina se opustila až nad Uralem, který se oblétal ze severu. Dále víceméně nad pobřežím až do Amstru.
Amsterodam. Jakkoliv jsem čekal kulturní šok cesto do Japonska – který se nekonal (na lepší se zvyká snadno), tak šok byl návrat zpět. Při čekání na let Amsterodam – Praha jsme samozřejmě potkali spousty Čechů. První znamení, že jedeme domů: hulvátské chování rodinky, pořvávání na sebe a v neposlední řadě hláška „Pozor, budeme se fotit!“ co následovala poté, co jsme byli ostrčeni (!!) stranou. Jen jsme nevěřícně kroutili hlavou – kam se poděla veškerá slušnost, tolerance, respekt a přívětivost, která nás uplynulé tři týdny obklopovala?
To že české letadlo (let byl realizován ČSA) měl dvě hodiny zpoždění mě už ani nepřekvapilo. Neodpustil jsem si řadu vtipů vkládaným do úst imaginárních pilotů ve stylu „Hele, Franto, nemáš tu mapu obráceně? Už by jsme tam měli být!“, za což jsem si vysloužil pár ošklivých pohledů od našich spoluobčanů. Když ti zoufalci ve srovnání s japonci byli fakt k smíchu :)) [Teď, při tvorbě stránek o pár měsíců později, už jsem si na Čechy zvykl – ale prvních několik týdnů mi bylo hrozně moc do smíchu i pláče zároveň. Nepopsatelný je rozdíl v kultuře chování, vystupování a fungování všeho.]
Obdobně zajímavý/šokující byl přestup z Boeingu 777 do Boeingu 737. Kdysi, když jsem s 737 létal s rodiči na dovolenou do Španělska, tak jsme se všichni radovali jaký je to super stroj – oproti zkušenostem s TU-154 a lety do Bulharska. Teď, po přestupu z mezikontentálního stroje do tohohle přibližovadla, jsem si vzpoměl jen na staré autobusy značky Ikarus. Malý, drncající a rozkodrcaný hlučný stroj, děs. Že to ještě vůbec létá :)
Praha studená, deštivá, ale naše – „Tož vítej zpět!“ :)
Tímto končí deník z cesty. Následuje pár doplňujících informací, viz mapa webu.