Geek Town

Ráno, v deset hodin, nás vyhodili z pokoje potažmo hostelu, že tam nemáme co dělat, že se uklízí, že jsme přeci měli být už dávno pryč (přes den se uklízí, je to opravdu jen noclehárna)… takže rychle popadnout věci co budeme celý den potřebovat a vyrazit. A kam jinam poslední den v Tokyu, než do Akihabary.

Akihabara, Geek Town, Electronic City… různými názvy se označuje místo, které je Mekkou pro nadšence moderní elektroniky a anime. Místo, které je pro lidi slabších nervů nebezpečné. Minimálně pro jejich peněženku.

Koupil jsem obal na iPoda styl ponožka. Jediný fakt pěkný obal co jsem tu viděl a v obchodě kde jsme ho viděli poprvé měli poslední kus – a ten si koupil Jakub, takže následovalo hledání dalšího obchodu kde by ho mohli mít… no našli jsme, ale fakt snad jediná dvě místa na hlavní třídě, kde je měli…

Dál jsem pořídil desítku anime figurek. Musel jsem se hoooodně držet, abych si nekoupil nějakou z těch krásných velikých figurek co tam všude mají. Ale krom toho, že jsou veliké a krásné jsou také pěkně drahé, takže za těch řekněmě 3.500 jenů co jsem dal za svojí hromádku figurek bych neměl víc než dvě třetiny nějakého 1:7 modelu. A ten by se mi navíc nevešel jako dekorace na monitor :) Navíc tyhle malé jsou skládací, takže se daleko lépe povezou. Velkou bych musel vzít na palubu, tohle snese zavazadlový prostor. Teda doufám.

Někde cestou jsme zahlédli plakáty, že k 20. výročí se v Akiba Palace koná výstava obrázků k Record of Lodoss War, jednomu anime co jsem kdysi skoukl právě kvůli zajímavé kresbě – a tak jsem si toto nemohl nechat ujít. Měli vystavené originály kreseb a dokonce je prodávali (za klasicky naprosto nedostupné ceny v řádu statisíců). Působili jsme tam asi trochu exoticky (samo jediní bílí, navíc s batohy), ale nekoukali na nás nevraživě, ani divně (naopak s úsměvem nám od vstupní recepce pokynula slečna, ať se jdeme podívat dál). Holt Tokyo není nějaká vesnice a i gaijinové zajmající se o anime (a jiným způsobem než jen vymetající hentai sekce knihkupectví a slintající nad (polo)nahými figurkami) jsou tu akceptovatelní. Tož fajn, bylo prima to vidět.

Na pozdním obědu, který jsem si na rozdíl od nehladového Fenrise neodpustil, jsem potkal nějakého zvídavého Japončíka pozdějšího středního věku, který se mě klasicky zeptal odkud jsem a i když jsme si skoro vůbec nerozuměli, se snažil u jídla povídat. Jeho tichá japonština, ještě dotlumená rýží, se sem tam anglickým slovíčkem v ne zrovna tiché rychlo-jídelně byla velmi náročná na porozumění. Ale pomalu jsme se přes Praha a Bratislava (znal!) dostali k „emperor Vašek, ehmmm šogůn…“ a už to jelo.

Vytáhl digitální fotoaparát a ukázal mi všech 1200 fotek, co právě nafotil v Londýně a hezky je komentoval. Naštěstí jsem Londýn několikrát viděl a tak jsem mu mohl přitakávat a pomáhat hledat anglickou výslovnost známých památek.

Když schoval foťák, byla řada na mě a tak jsem vytáhl pohledy z Prahy (co jsem prozřetelně pro takovéto případy tahal stále s sebou) a on mě zase překvapil, jak jmenoval vše co tam viděl, jako Karlův most, Zlatou uličku… vše poznával a i se dobře orientoval kde co. Šikovnej človíček. Tož jsem mu věnoval jeden z pohledů, on mi dal na oplátku vizitku a aby toho nebylo málo, tak za mě zaplatil oběd. Šlo, pravda, jen o nějakých 550 jenů – co to pro ně je – ale je to báječný způsob, jak dát někomu najevo radost z pokecu. Miluju tuhle zemi, miluju tyhle lidi.

Západ slunce nad Tokyem, poslední, velmi krásný, velmi smutný. Zdalipak jej ještě někdy uvidím?

Japonsko má u mě ještě pár neodhalených tajemství, např. pořádně vidět – případně vylézt na – horu Fuji, podívat se pořádně po lesech a horách – třeba na severu kde je krajina divočejší, zkusit onsen – venkovní přírodní horké lázně (byli jsme jen stovku kilometrů od právě lázněmi známého města Beppu, leč nebyl čas), zažít opravdu barevný podzim a cestičky k chrámům vidět zapadané barevným listím (prý tak o měsíc později), vidět Okinawu – tropický ráj na ostrovech na jihu… no je toho hodně. Dost na několik výprav. No uvidíme, co bude za rok, za dva, za deset…

Nyní zbývá už jen smutné „Sayonara, Nippon!“.