ke konci roku 2005…
Japonsko mě fascinovalo již dávno. Krásné meče, elegantní oblečení a příběhy o samurajích, ninjové a mocná bojová umění… vše mě jako malého kluka přirozeně zajímalo. Později přišla fáze studia bojových umění, kdy můj zájem putoval od karate přes různé japonské zbraňové systémy až k aikidu, jež si mě získalo a dnes mě velmi naplňuje. V posledních letech mě silně ovlivnilo anime, japonská animovaná tvorba, která krom zábavy také značně přispěla k pochopení některých aspektů života v Japonsku. Zkoušel jsem hrát go, tradiční hru, která překonává v komplexnosti i šachy. Můj obdiv patří novinkám ze světa elektroniky, které Japonci vládnou. Poznal jsem lidi, kteří se dostali do kontaktu s japonskou kulturou, četl a poslouchal jejich vyprávění… Jak jsem takto ze všech stran vnímal a poznával japonskou kulturu, uzrálo ve mě rozhodnutí se tam podívat. Ani ne tak cvičit, jako zjistit jak to tam vypadá doopravdy, jestli se reálné Japonsko alespoň blíží mým představám. Číst a slyšet je něco úplně jiného, než nakouknout a poznat na vlastní kůži.
Kdy vyrazit, to byla otázka. Cítil jsem, že je lepší dříve než později, protože dokud je člověk sám, bez závazků, je to snazší. Otázka volného času a peněz hraje svou roli – copak víme, co bude za rok, za dva. V průběhu úvah kdy a jak, případně s kým, jsem poznal Jakuba „Fenrise“ Kučeru a zjistil, že máme mnoho zájmů společných. O cestě jsme začali mluvit asi rok předem, tzn. někdy v listopadu 2005. Začalo to nevinnou hláškou „Jel bych do Japonska, hledám někoho kdo pojede se mnou. Nejel bys?“ a Jakub na to v klidu „Jo, proč ne…“.
Intenzivní přípravu, tzn. sbírání informací, jsem z důvodu pracovní vytíženosti dosti odkládal. Tím se nám také výlet příliš nerýsoval, jen čas – jakože v létě a tak na měsíc – byl dohodnut. Prozatím…
Půl roku před plánovanou cestou jsem si zakoupil anglického průvodce „Let's Go Japan“. Ten poukázal na nevhodnost letního termínu a po úvaze jsme přesunuli náš výlet na podzim v očekávání snesitelných teplot, menšího množství srážek a lepší viditelnosti (rozuměj fotitelnosti). Nezbytné školní a pracovní nasazení, a také první předběžné kalkulace nákladů vyústily v zkrácení plánované dovolené na tři týdny. Upozornění na omezenou možnost domluvy mě přimělo k studiu japonštiny, z čehož ovšem zase brzy sešlo, ale těch pár vět i tak přišlo vhod.
Necelé tři měsíce před odjezdem byl nejvyšší čas obstarat letenky. Nejlevnější Aeroflot jsem z bezpečnostních důvodů zavrhl, další na řadě se ocitla společnost KLM s letem přes Amsterodam, což už znělo akceptovatelně. V ideálním termínu – od neděle do neděle – nám bohužel neletěla moje vytoužená 747čka, ale moderní 777čka slibovala také zážitek. Elektronická letenka ve mě nevzbudila žádnou důvěru, zato úbytek peněz na kontu byl prvním hmotným znamením, že se opravdu asi do Japonska podívám. Do té doby to bylo jen povídání…
Rychlá výměna peněz při výhodném kurzu v očekávání nestability naší měny po volební frašce se ukázala jako zbytečná, naše hraní si na politiku svět samozřejmě nezajímá. Kurz byl stejně zajímavý i v době odletu.
Měsíc před odjezdem byl ve znamení intenzivní práce s průvodcem, internetem a mailem. Dohledal jsem ubytování pro více jak polovinu naší cesty. Podrobný plán cesty byl uzavřen asi až dva týdny před odjezdem. Stejně za chodu, v druhé části, pak na místě doznal změn. Poučení pro příště: levné hostely uváděné v průvodcích bývají zamluvené dlouho dopředu.
O něco víc než týden před odjezdem padlo rozhodnutí zakoupit Japan Rail Pass, neomezenou jízdenku na (skoro) všechny vlaky v celém Japonsku, a to rovnou na celých 21 dní (shodou okolností na maximální možnou délku). Rozumná volba, asi i finančně, ale především nám to ušetřilo hodně starostí s kupováním lístků a plánováním na místě. Navíc cena necelých 60.000 jenů je akceptovatelná, zvláště při pohledu na ceny jednotlivých jízd na místě – a z Čech to tolik nebolí.
Poslední týdny byly okořeněny napínavým bojem Jakuba s jeho tradičním podzimním nachlazením. Boj skončil naštěstí úspěšně.
Dohoda co sbalit a nesbalit probíhala poslední týden, spolu s posledními nákupy funkčního prádla a výbavou lékárničky.
Druhý fotoaparát jsme zajistili (zapůjčili) 4 dny před odjezdem. 4GB paměťovou kartu jsem kupoval tři dny před odjezdem, ale stejně to bylo nedostačující (celkový součet velikostí karet 6,5 GB jsem překonal skoro třikrát).
Přes tohle všechno jsem snad ještě v sobotu večer, při přemítání nad zabaleným batohem co mi bude chybět zapomenuto doma úplně nevěřil, že se mi splní jeden z mých snů. A hle, splnil.