Tokyo nás vítá

Let trval 11 hodin 17 minut. 777čka má sedadla ve formě 3–3–3, spousta místa nad hlavou, tzn. působí to tam vzdušně, každý má vlastní televizi s dálkovým ovládáním a výběrem filmů, zprávami, hudbou, hrami… Dojmy z prvních dvou třetin letu jednoznačně super, pak už mi to nepřišlo tak super… no řekněme že nemám rád dálkové lety. Shlédl jsem DaVinci's Code s Tomem Hanksem a Jeanem Renem a naspal asi tři hodiny.

Jakub v průběhu letu čile diskutoval s dvěma postaršími japonkami. Ke mně, přes uličku (ano, seděli jsme kus od sebe), se občas jen otočily s hláškou „ooo, teacher“ nebo „aikidooo“… jinak domluva dosti těžká. Mladý pár sedící v mé řadě oproti tomu zahájil let tím, že si oba nandali roušky a od té doby se po celý let nezvedli. Taky způsob jak strávit let.

~9.30, přílet na letiště Narita. Obávané imigrační se ukázalo být formalitou, největší problém byl neumlátit se smíchy při vyplňování imigračního dotazníku. Já se teda docela nahlas smál už na palubě letadla, kde jsem jej dostal do ruky poprvé. Dotaz jestli nepřevážím drogy, střelné zbraně nebo meče, odpověz ano/ne mě položil. Okolosedící japonci, co pochopitelně nedostali k vyplnění nic, po mě zvědavě pokukovali.

~12.40. Přijeli jsme Narita Expressem z letiště do Tokya. První kontakt ve vlaku s místním průvodčím byl v dobrém duchu, sic bez angličtiny, ale stejně nám poradil jak se dostat kam potřebujeme, a dokonce nám řekl na jaké nástupiště se přesunout.

My jsme to stejně ale vzali po svém, vylezli z JR stanice Tokyo rovnou ven a podívali se na město, nasáli trochu atmosféry, a já zklidnil vlakem zase rozhoupaný žaludek (ach to letadlo). Takže první kontakt s městem proběhl v oblasti Maranumachi. Je tu dost lidí, ale čekal jsem davy. Pár ulic od hlavní křižovatky je vcelku klid. Mimo metro žádný gaijin (~cizinec), ale nekoukají na nás až tak divně.

Je to tu jiný. Velký. Krásný.

21 stupňů, jasno, slunečno. Krásný den.

Ženy tu často nosí deštníky. Že by kvůli slunci?

Místní přislušníci jsou dost v pohodě, pomohou, poradí.

~15.00, Iidabashi. Check-in do Tokyo International Hostel. Krásný výhled z 18. patra. Nechali jsme na pokoji batoh a vyšli se podívat, jak to tu vypadá.

Jsme mimo mrakodrapové centrum, a tak procházíme malé uličky a zákoutí (tím mám na mysli jen pětipatrové budovy a silnice o šíři tří aut). Nacházíme vodní kanály pod nadzemkou, staré lodě sloužící jako skladiště, odložené deštníky a manga booky, bezdomovce spící na ulici v papírových krabicích…

Hned o pár bloků dál narážíme na davy lidí. Jdeme prozkoumat, co se tam děje. Spousty žen stojí na mostě, drží cedulky, na nich něco napsáno. Po chvíli jsme objevili hustší dav, a v něm lidi – především dívky a ženy, různého věku (a vzhledu) – s triky a čepicemi a vějíři s nápisy „SMAP“. Naprosto netušíme, která bije. [Až o řadu dní později jsme zjistili, že šlo o název chlapecké popové skupiny. Zřejmě tam měla koncert.]

Vedle se konal nějaký asi cosplay festival. Bohužel byla tma na pořádné focení, což byla velmi škoda (ovšem stejně jsme byli záhy upozorněni, že bez lístku tam nemáme co fotit). Potkal jsem Uraharu z Bleache, Sakuru z Naruta a řadu dalších známých i neznámých. Slečny to hodně prožívaly, kluci taky. Někde to vypadalo na hodně prima fotoorgie, viděl jsem v rukou studentů výbavu českých profesionálů. Kostýmy super. Jedinečné uvítání do Tokya :)

Po návratu přišel čas na koupel. Vodu ve sprše mají velmi horkou (zvláště než člověk přijde na specifika ovládání místních systémů), a následná koupel byla spíše vařící. No v průvodcích na to upozorňují. Vydržel jsem pět minut, kochajíce se výhledem (skrze zamlžené okno) z 19. patra na noční Tokyo.

Pak hupky dupky na internet. Teda až po trhlých Němcích, kteří počítače stále okupovali. 15 minut za stovku jenů, napsat mailíka domů a zjistit, že Schumacher nezíská 8. titul mistra světa :(

Cestou jsme šli okolo „meeting room“ a zpozorovali zvláštní úkaz: plnou místnost studentek v uniformách, všechny seděly tiše až zkroušeně s pohledy zapíchnutými do lavice před sebou, zatímco jim nějaký typ přednášel. Velmi zvláštní atmosféra, více jsme o tom nezjistili, jen doufám že běžná výuka takto neprobíhá :)

~21.20 Na pokoj se nám přistěhoval nějaký japončík středního věku. Požádal nás, jestli si s námi může popovídat, a nakonec nám poděkoval, že jsme přijeli do jeho země „for sightseeing“. No není to hezké? btw. není to poprvé, co nám domorodec takto popřál – načaly to už ty „Fenrisovy“ paní v letadle.

~21.47 Němci řvou jako… jako banda Němců.

První den v Tokyu byl plný dojmů, plný nového. Na to, že jsme právě přijeli jsme toho zažili dost.