Jak jsme neviděli zahrady

„Ohajoooogozaimas,“ pravil náš kolega japonec před šestou ranní, když jsem vykoukl kdo to tam někde furt štrachá. Oknem, které je na celé východní stěně pokoje, svítilo právě vycházející slunce, hezky zpoza vysoké zástavby. Pěkný pohled, pěkné ráno. Vypadá to, že bude dost teplo, slunko hřeje a na obloze ani mráček. Ještě že mám ten polarizák (77mm polarizák zakoupen na poslední chvíli ještě v ČR).

Východ slunce z našeho okna fakt stál za to. Snad skrze ty špinavá okna něco na fotkách bude vidět.

Koukám na noviny, za asi dvaceti stranami sportovní přílohy pojednávající jedině o baseballu jsem našel tu smutnou zprávu, že Schumacherovi chcípnul motor v průběhu klíčového závodu.

Dnešní plán „zahrady Tokya“ nevyšel tak úplně jak jsme plánovali. Naše cesta vedla přes zastávkou na Shinjuku, proslulou neskutečnými davy lidí. No nádraží jako je velké, ale mraky lidí se nekonaly. Alespoň ne na JR stanici. A pravda, nebyli jsme tam ve špičce…

Dále jsme změnili trasu a svezli se na Harajuku (oblast známá nedělními cosplay-srazy, ale v neděli se sem bohužel nedostaneme), kousek od parku Yoyogi-koen. Zde poprvé nás ohromila vstupní brána, tori, dřevěná a obrovská.

V parku se nachází vcelku prostý, leč hezký chrám Meiji-jingu.

Yoyogi-koen je opravdu parádní park – když les, tak džungle a když trávník, tak pole-lán. Lidí tam nebylo mnoho, alespoň ne vzhledem k rozloze. Plný kontrastu byl pohled na rozlehlé parkové plochy, za nimi stromy a dále mrakodrapy.

Obídek jsme si dali cestou, nějaké nudle v hnědé řídké omáčce, či spíše rybím vývaru se zelenými řasami. K tomu jsem dostal rýži a hnědou curry-omáčku. No teda, přiznám, že jsem jedl lepší. [Od tohoto okamžiku jsem se vyhýbal rybo-řasým omáčkám.]

Další na řadě byly zahrady „jen přes křižovatku“. Z plánovaného krátkého přesunu se vyklubala několikakilometrová okružní cesta městem, protože zahrady měly „Garden Holiday“ a nepouštěli dovnitř. Tak jsme je obešli – samo delší stranou (vzhledem k dalšímu bodu programu), tzn. 3/4 obvodu k dalším zahradám. Ale co, objevovali jsme město, a cestou jsme našli malý hřbitov. Malý, ale hezký.

Třetí plánovaný park jsme z časových důvodů vynechali a zamířili rovnou k císařskému paláci, resp. do jeho zahrad. Jen třetina plochy palácového systému - část zahrad - je otevřena veřejnosti.

Přístupová cesta k Imperial Palace má snad sto metrů šířky, a následuje prostor bížíci se rozměrům naší Letné. Je to obrovská vyštěrkovaná ploha (což prakticky podporuje místní zákaz jízdy na kole a kolečkových bruslích). Dále jsou tu rozlehlé trávníky s ultra-super posekanou trávou (na ní je také zakázán vstup, a zaznamenal jsem i cedule „zákaz stanování“), a stovkami hrozně nádherných borovic, co vypadají jak přerostlé bonsaje (mají do 4 m výšky, jsou perfektně tvarované a hezky rozmístěné) – nějaký zahradník-designer se tu zjevně dost dobře vyřádil. Vlastní Imperial Palace je obklopen mohutným vodním příkopem (stráženým kapry, želvami, havrany a labutěmi), a pak následují mohutné zdi palácového systému. Všude okolo tvoří horizont vysoká zástavba.

Obešli jsme vládní část a putovali ke vstupu do zahrad. Obvod komplexu může být dobrých pět kilometrů, možná víc, je opravdu obrovský. [Aktualizace: podle Google Earth necelých šest kilometrů, co jsme šli.] Krásně jsme si ho celý obešli, protože nás do zahrad nepustili. Že by také „Garden Holiday“? [V mnoha budovách a na nádražích jsme vídali cedule „special security measures“, takže se asi něco dělo, a u paláce měli strach o bezpečnost. Proč a o co šlo jsme se nedozvěděli.]

Večeře byla v netradičním stylu. Nedlouho po objednání (rozuměj ukázání na obrázek se zajímavě vypadajícím jídlem) jsme dostali masivní litinovou mísu na dřevěné podložce. Byli jsme upozorněni, že je poněkud horká. Upozornění nebylo třeba, protože uvnitř bylo polosyrové maso, které se na rozpálené podložce pomalu dodělávalo. K tomu samozřejmě miska rýže a sójová omáčka. Kdyby se všechno maso řádně dodělalo, řekl bych, že to bylo výborné jídlo :)

Střih: moderní nákupní centrum, kousek od paláce. Jakpak by ne, centrum Tokya.

Den jsme zakončili procházkou přes Akihabaru. To je ráj elektroniky a manga/anime záležitostí, často skloubené dohromady. Figurky anime postaviček mě zaujaly, to doma člověk nevidí. Od 500 za malé po 5.000 jenů za krásné velké. Ty za statisíce nepočítám - to byly postavy v životní velikosti, krásné, dokonalé (a dokonce to byly i staré známé, potkali jsme Rei Ayanami a Chii). Mám dojem, že poslední - suvenýrový - den bude velmi náročný.

Než jsme se z tohoto ráje a pekla v jednom vyhrabali, byla tma. Tak jsme se prošli po okolí a vnímali, jak neochotně město usíná.

Časový rozdíl mezi první a poslední fotkou je cca 14 hodin. První dny v Tokyu jsme prožili takto intezivně, od svítání do soumraku. Bylo hodně na co koukat. A možná kvůli/díky takto inteznivním procházkám jsme nezaznamenali žádné problémy s časovým posunem.