Rájem i peklem Akihabary

Ráno, poté co mě vzbudili místní dědové, jsem se dal do kupy a doufal, že se tak nějak vzbudí i Kuba. Ten se k ničemu takovému ovšem neměl, tak jsem se sbalil že si dole koupím něco k snídani. Leč tam v sámošce zavřeno, že prý otevírají až v deset, takže hurá zpátky. Na recepci mi alespoň vrátili opravené klíče (cestou dolů jsem jim je tam nechal s tím, že se rozpadá spojovací řetízek), a šel jsem vzbudit Jakuba, pln nedočkavosti co vše dneska uvidíme.

~8.00 Budím Jakuba, v 8.40 odcházíme, první v plánu je návštěva Asakusy. Takže JRkem na Ueno st., kde jsme se trochu rozhlédli a přesun na metro.

Metro nás popovezlo tři stanice za nějakých 160 jenů a pár dojmů. Naštěstí Asakusa je konečná stanice, takže nebylo třeba příliš vnímat kde se nacházíme a kde vlak opustit, a mohli jsme si plně vychutnávat rituály průvodčích (nebo vlakových dozorčích nebo co to bylo). Ale k té navigaci: vše je tu dosti názorně značené, i ve vlacích v metru, takže orientace není až takový problém.

Asakusa je velmi profláklé místo, každý kdo jede do Tokya se zde zastaví, a my neudělali vyjímku. Nejvýznamnější památkou je zde chrám Sensódži, založený v 7. století (tedy dávno před tím, než bylo vybudováno Edo, císařské město… později přejmenováno na Tokyo) a nejfocenějším objektem brána Nintenmon s obrovským „lampiónem“. Původní chrám byl spolu s celou čtvrtí zničen zemětřesením v roce 1923 a později srovnán se zemí americkými bombardéry. Chrám nikdy nezískal zpět svou slávu, ale turisty láká stále.

Oblast navštěvují i místní, a to všechny věkové skupiny. Od tříd základních škol, přes studenty škol středních až po starší dámy…

Vlastní chrámový komplex byl velmi zajímavý, bránu a chrám doplňuje pětipodlažní pagoda, řady lampionů, kamenné sochy buddhů a sošky zvířecích strážců, přístřešek se zvonem, hřbitůvek…

Nakoupili jsme nějaké pohledy, pak něco jako bramborové knedlíčky polité karamelem na špejli (brrr). Jakuba pak přepadly děti, když se je snažil fotit – jako v dobrém, chtěly fotit víc :)

Prohlížení areálu nám zabralo celé dopoledne, a tak bylo na čase vyrazit dál.

Svezli jsme se metrem zpět a zašli do Ueno-koen, parku u Ueno JR stanice. Měly tam být veliké vodní plochy… no ony tam byly, ale zarostlé nějakými lopuchy [později zjištěno, že šlo o lotosy – a já furt proč mi ty odkvetlé květy/semenáčky přijdou nějaké divné :)].

Hluboko mezi „jezírky“ se nacházel hezonký chrámek, první co mě přiměl zkusit si tradiční rituálek – tedy opláchnout ruce a pusu (rituální očista), cinknout do zvonu (pro upoutání pozornosti božstev), vhodit peníz (nic není zadarmo), pronést svou žádost…

Byli tu nebojácní havrani, Jakub dost slušně jednoho naháněl s foťákem, mě se pak už vyhýbali :) V parku jsme viděli hafo lidí, od street performerů přes rodinné výpravy až po školní třídy. Také jsme tu našli první cestu torii, ale byl to pěknej podvod – brány byly plastové. Pak jsem potkal konečně svého havraního modela :)

Další zastávkou byla Akihabara, a to bylo dílo. Hezky jsme se ještě na stanici JR najedli a pak se jen nořili do hloubi nákupní čtvrti.

Docela peklo, nebo ráj, jak se to vezme, a hned na dvou frontách: levná elektronika a anime. Obešli jsme (zase) spousty obchodů s anime postavičkami, prostě mazec. Ale dnešní den byl ve znamení něčeho jiného, jedné z děr v našem plánu: kam odzálohovávat fotky. Plánované pálení na DVD v místních internetových kavárnách selhalo na technické nevybavenosti provozoven (!!) a jazykové bariéře. Tož jsme běhali po obchodech a hledali… levné notebooky mi nechtěli prodat, že ty hezké ceny platí jen pro místní… databanky byly nesehnatelné (viděl jsem jen jednu, bazarovou a drahou)… dost zklamání, navíc totální ne-angličtina stran prodavačů. Nakonec jsem našel a zakoupil jednoho notýska, IBM Thinkpad X40, malinký prcek (12"). Má 40 GB disk, tak bude nějaké místo pro zálohy fotek.

Rázem byla poměrně tma, další den pryč. Ale zářící neony nás jen naladily na noční procházku po Ginze, luxusní obchodní čtvrti, kde jsme ulovili něco nočních fotek a stavili se v předváděcím Apple centru (a otestovali jejich počítače, či spíše internet).

Na chodníku jsme si snědli večeři, opodál zakoupenou u okénka. Akorát jsme se trefili do konce pracovní doby některého z místních podniků, kolem chodí spousty kravaťáků. Někteří nedokáží skrýt údiv nad námi - dva bílí sedí na zemi někde na zápraží v temné uličce, cpou se rýží, okolo sebe mají poházené batohy a fotoaparáty a náramně se baví. Prostě exotika. Pro obě strany :)

Cestou zpět, nedaleko Tokyo Station, jsme objevili budovu Tokyo International Forum, která byla, řekněme obrovská. Luxusní prostor… je zajímavé, jak na některé věci se i v tak nahuštěném a na-metr-čtvereční drahém městě jako je Tokyo místo najde. Tohle bych nazval skoro až plýtváním… ale jako reprezentace je to impozantní, takže to není marně využitý prostor. Asi.

Budova se nachází na zeměpisné šířce 35°40'36.86"N a délce 139°45'50.99"E - na Google Earth je nádherně vidět. Podle GE má na délku 200 metrů.

Večer doma byl vyplněn vtipnou aktivací japonských Windows, samozřejmě v japonštině – takže fakt nevím, co jsem Microsoftu poslal za informace :)) nicméně se zdařilo, jen jsem si zavzpomínal na hodiny zeměpisu a práci se slepou mapou – tohle je tomu hodně podobné.

P.S.: tyto první dny byly pro nás jako sen, plné zážitků od rána do noci. Tomu také odpovídá množství fotografického materiálu, dál to bude stravitelnější :)