Rychle a (ne)zběsile

Podařilo se mi vstát podle budíku v 7.15, ale nějak se mi nepodařilo vzbudit Jakuba. Později, s použitím hrubé síly, to už šlo. Balení bylo náročné, v batohu mi sic chybí 1,5l PETka (dnes ráno dopita poslední voda ze země přes 10.000 km vzdálené), ale zase je tam navíc notebook…

Po deváté jsme se odhlásili a zmizeli směr Tokyo Station, kde jsme se vydali hledat shinkansen směr Kyoto. Naše prázdné/nechápavé pohledy zaujaly slečnu od JR, co se na nás obrátila a svou skoro-angličtinou nás navedla ke správnému vchodu. [Dnes, s větším odstupem, už bych asi neřekl že její angličtina byla vyloženě špatná… oproti jiným… :)] U druhého vchodu jsme se opět zarazili, až si nás k sobě posunkem přivolal místní policista/dohlížitel. Ti tam stojí na bedně aby měli rozhled, uniforma doplněna bílými rukavicemi… super. Tak ten si nás zavolal k sobě a vcelku slušně v angličtině nás poslal do jednoho z mnoha vstupů na nástupiště a ještě nás popohnal – bylo totiž 10.35 a v 10.36 odjížděl „náš“ KODAMA SuperExpress shinkansen. Stihli jsme to. Uvnitř to spíše než vlak připomínalo letadlo – prostoru více než v ČD v první třídě, prostor nad hlavou, neotvíratelná okna, 3+2 sedačky v řadě… jízdu bych přirovnal k jízdě metrem, když je to jedna z klidnějších. Trasu Tokyo–Kyoto jsme zvládli za necelé tři hodiny. Průvodčí uměl pěkně anglicky, a ten systém chování… třeba když vleze do vagónu, tak se pokloní, vysvětlí (asi) co tam chce, omluví se že bude kontrolovat jízdenky… resp. místenky v našem případě, a poslal nás – s omluvou samozřejmě – do vedlejšího vagónu.

Kolem druhé jsme našli hostel, K's Kyoto Hostel, a ani jsme moc nebloudili. Miko-san z recepce umí hezky anglicky [to jsem ještě netušil, že další dvě umí daleko lépe], a má rovnátka – což se tady moc nevidí, na rozdíl od křivých zubů. Další bod pro ní… začíná se mi tu fakt líbit. Zaplatili jsme pět nocí.

Na pokoji již měl někdo věci, ale co. Zahodili jsme batohy, zabrali horní dvě palandy a vyrazili do města.

Hogashi Hasangi, chrám někdy z 1602, teda dnes již popáté postavený (už jim 4× shořel). Oprava probíhá tak, že okolo stavby (tak 50×40 metrů) postaví ocelovou konstrukci plus střechu a stěny, a v tom si v klidu postaví ten chrám (teda tu z budov chrámového komplexu co zrovna předělávají). Ven se nepráší, dovnitř turisti můžou do již hotových úseků, a výpravy zvídavých japonských turistů v helmách i na stavbu. Čisto, klid a všichni spokojeni.

Chrámy mívají podlahy z masivního dřeva. U před vstupem je tedy často nezbytné se zout, boty dát do botníku nebo použít připravený pytlík a vzít s sebou, dovnitř jen bosky… Nezbytnou součástí buddhistických chrámů je samozřejmě socha buddhy, nezřídka kdy pozlacená. Interiér doplňují nástroje nezbytné k obřadům, od stolů s oběťmi v podobě potravin po krásné japonské bubny. Často jsou zde k vidění dobové kresby a malby. Zde jsme navíc viděli provaz z lidských vlasů – to když po požáru v 19. století nebylo dost peněz na rekonstrukci (buddhismus nebyl podporován císařem na úkor šintoismu), tak mnoho žen obětovalo své vlasy a z nich byly spleteny robustní provazy nezbytné k zavěšení zvonů…

U chrámu jsme si chtěli dát bentó obídek, ale místní policista nás poslal z náměstí a lavičky do budovy (snad kvůli množství holubů kolem? no uvnitř to nebylo o moc lepší, samej divnej slintající typan).

Do zahrad o kousek dál nás už nepustili, pže bylo po 15.30, což je poslední moment kdy pouští dovnitř, a tak jsme bloumali okolo JR Kyoto st. a fotili co se dalo. A že bylo co, prostředí je naprosto fascinující.

Detaily běžného bydlení…

…nebo budov…

…lidi…

…ulice.

Později jsme se rozhodli podívat se pořádně na shinkanseny, fascinující to přibližovadla. Jezdí vždy na oddělených nástupištích, což je dáno asi systémem kontroly jízdenek – kontrola probíhá při vstupu a výstupu ze stanice, a jízdné na shinkansenech je samozřejmě poněkud jiné než na místních vlacích. Zlatý JR Pass!

Nikde ve městě jsme nebyli schopni najít výhled na dráhu shinkansenů, všude je pečlivě krytá ze stran, a případné nadchody mají husté pletivo do značné výše. Ono je to pochopitelné, vlaky které nestaví projíždí stanice rychlostmi kolem 200 km/hod. Takže jsme využili volné vstupenky a dostali se na nástupiště JR Kyoto Station. Vzhledem k frekvenci vlaků (odjezdy co 20 minut a projíždějící vlaky mezi tím) jsme za půl hodiny viděli vše, co JR West mohou nabídnout (každá oblast Japonska má svůj design vlaků).

Překvapivě nás nikdo (viditelně) nesledoval a neomezoval, ač jsme se vykláněli s fotoaparáty nad trať, debatovali, ukazovali, měnili objektivy a vůbec vykonávali na konci nástupiště zajisté podivnou neřkuli podezřelou činnost. V jeden okamžik přišli dva uniformovaní muži, vyrovnaným krokem každý po jedné straně nástupiště. Ale nás si nevšímali, jen zkontrolovali, jsou-li zavřená vrátka co vedla kamsi dál, a šli zpět. Jak Kuba dobře poznamenal, jestli tam byli kvůli nám, tak zajisté jen proto, aby zkontrolovali že náhodou nemůžeme někam spadnout a ublížit si.

Po sprše překvápko při odhalení našich spolubydlících na našem dvoupalandovém pokojíčku: dvě slečny (!!), Izraelka a Španělka. Izraelka dosti divoká a suverénní, ale alespoň že si v pohodě poradí s angličtinou.

Pak pohoda a klid – internet na vlastním (bezdrátové free wifky) místo na lokálním (adsl 100¥/¼h). Společná místnost prostorná, evropské i japonské sezení, prima kuchyňka, a lidi všech národností… Zápis a hurá na kutě. 21.44.