Den festivalu aneb cizinci na dvoře

Pozdní odchod na kutě = pozdní vstávání. Dnes jsme si dovolili spát do devíti. Možná jsme si to zasloužili, možná nemá smysl se někam pořád honit. Já jsem pro brzké vstávání, protože slunko vychází brzy a též brzy zapadá (od čtyř se šeří a v šest je tma). Fenris bude mít možná jiný názor ;-) Schválně co napíše ve svých poznámkách :)

V hostelu hlásí místní cedulka předpověď 15–24 stupňů, 10% šance deště. Zatím máme velmi hezky, snad to vydrží.

cca 12.20 ~ Sedíme v JR local train na Kyoto JR st. a svezeme se 7 stanic jižně směr Obaku, na festival. Opravdu se asi něco koná, protože už venky před Kyoto JR st. jsme narazili na davy lidí, výstavu fotek, živou hudbu (japonec v kudrnaté paruce hrající na čelo byl vtipnej, ale dobrej), hafo lidí v kimonech a dvě gejšy rozdávající letáky.

cca 13.00 ~ Dorazili jsme do Obaku, a je tu na festival překvapivě pusto. To v Kyotu bylo živěji… a to jedeme právě sem kvůli festivalu?

Jak se blížíme ke komplexu, slyšíme nějaké zvuky netypické do předměstí, takže jsme tu nakonec asi správně. U brány zaplatíme vstupné 500¥ (což jsme včera nějak neřešili) a jdeme k prvnímu nádvoří chrámového komplexu. Podle vstupenky se to tu jmenuje Obakusan Manpukuji.

O pár kroků dál, u první brány potkáváme draka. Ten je lákán ke svatyni, kterou si opatrně prohlíží, očuchá, zadupe si a vstoupí. To vše v doprovodu hlučné, rytmické a příjemné „hudby“ – doprovodu na bubny a činely. Přijme oběť v podobě rýže a saké, pak pokračuje k další svatyni. Poté, co navštíví všechny malé, přesune se k hlavní svatyni, před kterou je připraveno pódium, a hromada jídla.

Drak mrká, otevírá pusu, hýbe ušima a vůbec je moc krásný.

Drak parádně zatančí (nesou jej dva atleti, předvádí parádní divadlo), a pak jde mezi lidi – aby je sežral ;-) Nejdříve vezme do tlamy malou holčičku (tak dva-tři roky) – což se jí pochopitelně moc nelíbí, pak zakousne nějaké místní, a pak dokonce i nás ;) prostě paráda. Tohle mě opravdu dostalo, jak neváhali si z nás udělat srandu a vrhnout se na nás – prostě nás tímto symbolicky vzali mezi sebe, žádné vyčlenění. Velmi milé.

Může tu být tak 200 lidí a my jsme jediní nejaponci. Nesetkáváme se ovšem s žádnou averzí, odstupem… naopak, ptají se odkud jsme, zdraví nás, drak nás kouše… pohoda. Velmi zajímavý pocit, být tak cizí, ale necítit se kvůli tomu špatně. Daleko nepříjemější je být na hostelu s tou evropskou bandou. Tam člověk najde spoustu spoustu zvláštních skupin lidí, a v sobě objeví zvláštní pocity.

Po krátké přestávce (v našem podání vyplněné nákupem suvenýrů) následuje na místě tance draka buddhistický obřad (btw jaký je rozdíl mezi buddhismem a šintoismem? ach jo). Osm mnichů přerecitovává motlitby (?), spolu s jejich představeným (?), v doprovodu bubnu a zvonečku. Všude voní vonné tyčinky. Opravdu si musím něco nastudovat k problematice místních náboženství.

Rituální motlitba (?) se po půlhodině změní v zpívaný obřad. Zní to velmi příjemně, velmi poslouchateleně. Pousmáli jsme se nad srovnáním s křesťanskými obřady…

Místní dosti fotí, jsou tu profíci s eLkovými skly, paní s dvěma těly a Sigmou 14 mm fisheye co si s sebou tahá malé štafle, a „běžný lid“ co fotí kompakty a mobily.

Podle plakátů (co jsme tak pochopili) měl následovat ještě další program, ale čekali jsme do setmění a ničeho se nedočkali (tedy spíše jsme nic nepochopili).

Tak jsme se sbalili, sjeli zpět do Kyota, koupili něco k snídani, skočili na večeři (alespoň já tedy), a vyrazili do čtvrti Gion, která má oplývat gejšami. No pravda, jednu jsme potkali ;-) Tradiční gejša jak jí známe, jak vystřižená z filmu „Memoirs of Geisha“ – mladá, na vysokých dřevěných botkách nestabilní, krásně cupitala a klapala na silnici, bílá v obličeji, světlonké oblečení… a stará shrbená paní jí vedla zřejmě do práce.

Další atrakcí v jinak přeturistovaných a předražených uličkách byla (zelená) čajová zmrzlina. Nejdříve jsme dostali v krámku čajík v malinké mističce. Pak přišla na řadu zmrzlina. Za mizerných 300¥ dost mizerná zmrzlina. Ale co, zkusit se to muselo :)

Cestou zpět jsme zjistili, že se nedá jít jinudy (na dané straně řeky) než okolo nějakých chrámů… naštěstí jsme prošli bez většího zdržení (s prohlídkami, byť zběžnými, by to bylo do rána, minimálně) a po drobných cestovně-orientačních zmatcích jsme v pohodě dorazili zpět do hostelu (jsem zvědav co o tom napíše Fenris, v návaznosti na včerejší bloudění a dnešní dohady kde že vlastně je ta řeka).

cca 22+ ~ Relax v hostelu… zjišťujeme, že s chutí vzpomínáme na již odcestovanou australanku s příšerným seriálovám hlasem a výslovností co nás strašně štvala… Teď pozornost poutá blonďák v maskovaném nátělníku. Zatímco tu píšu, naproti sedí krásná japonka. A vedle ní jakýsi anglicky mluvící jedinec jí hučí (anglicky) do hlavy co studuje… a to ta japonečka mluví anglicky asi jako já japonsky. Ale vypadá to, že si přesto tak nějak rozumí ;-)