Poznáváme Kyoto

Z japantoday.com: v šest ráno bylo na území Tokya zemětřesení o síle 4–5 stupňů Richterovy škály. Nikdo nebyl zraněn. Další z tváří Japonska.

Kyoto Craft Center byl náš první dnešní cíl. Šlo o obchod pro turisty s parádním vybavením od papírů přes látky až po keramiku. Zakoupil jsem zde brožurku „Blossoms of Japan“ a jídelní hůlky. Později jsem litoval, že jsem si nezakoupil ještě další, např. knížečku s tradičními japonskými vzory a tak. Krásné věci, drahé, ale ne zase tolik.

Na konci hlavní třídy, kde se KCC nechází, je rozlehlý chrámový komplex. Prošli jsme si ho a obdivovali budovy, zahrady, lidi… Jakub na požádání vyfotil nějaké paní u brány jejich aparátem a dostal za odměnu bílofialovou propisku s hvězdičkama – aneb jak nás mají přečtené, že vědí že taková pakárna nám udělá takovou radost. [Jakub s ní píše od té doby pořád.]

Narazili jsme na mladou paní v jukatě, J. jí požádal o foto, ona s úsměvem vyhověla, zapózovala… teda jestli si jí takhle bude každý fotit, daleko nedojde.

Za nějakých 300¥ jsme si dali nějaké úplně nechutné jídlo – kousky čehosi v hnědé omáčce s kousky pochybného masa… no jíst se to nedalo a od té doby mám(e) silnou nedůvěru ke všemu, co se dá rozřezat na pravidelné kostičky a z dálky se tváří jako maso.

Dalším zážitkem v oblasti byla svatba, konající se před jedním z chrámů. Tedy my jsme narazili spíše jen na focení, ale vypadalo to super. Paní v černé jukatě s květinovým vzorem, ženich kimono, organizátoři obleky. Profiservis, podložky, stínění/rozptýlení ostrého světla, pečlivé aranžování šatů, cvakání středoformátovou zrcadlovkou.

Dále tu u chrámů probíhá nějaké „vítání občánků“, chodí tu občas rodiče s novorozenci a u chrámu dostanou (od mnichů?) červenou tečku na čelo…

Po (pozdějším) obídku, netíku a napsaných pohledech jsme vyrazili směr Gion, čtvrť kde by měly i dnes přebývat gejšy. A protože k Japonsku neodmyslitelně patří, a pže jsem slíbil komusi jednu vyfotit, tak jsem se tam moc těšil.

Cestou (na mostě) nás odchytla nějaká místní slečna, a vnutila nám nějakou pozvánku na výstavu. Trvala na tom, že tam musíme jít… a nakonec nás tam skoro dotáhla/dotlačila. Samozřejmě neuměla (skoro) ani slovo anglicky. Z vystavy se vyklubala akce studentů prvního ročníku Kyoto University (?). Vystavovány byly fotografie, koláže a nějaké prostorové věci. Na naše podmínky dosti originální pojetí, jak technicky, tak tématem (a dlužno podotknout že zde byla vidět absolutní tolerance k nahotě, sexu a násilí). Malé, ale poučné. Velmi se nám studentky věnovaly, ukázaly na výstavě co a jak (sem tam se něco rozsvítilo, otevřelo, pohnulo…), přiměly podílet se na principu (musel jsem zalít květináč, v němž nic nebylo… ach ta domluva, to byl boj). Pak nám poděkovaly že jsme se stavili s tím, že nás nebudou dále zdržovat, že určitě máme dost co dělat…

Ne každý den se daří. Ani toto jídlo nebylo úplně to pravé :)) Což je možná poznat z mého nepřítomného pohledu :)

Procházka podvečerním Gionem a okolím nebyla plodná, co se týče tradičních gejš, nicméně i tak bylo na co koukat.

V chrámech a svatyních se žije a bydlí, a asi se tam konají i nějaké zájmové kroužky. Prostě je tam živo.

Večer při kontrole fotek poprvé zaznamenán prach na snímači, první čištění (balónkem). Uf.