Ze zahrádky do háje, bambusového

Ráno jsme vyrazili JR rapidem (lokálka přeskakující nepodstatné zastávky) na západ od Kyota, směr doporučený chrámový komplex. Prý se tam moc nesmí fotit, ale uvidíme, snad to nějak zvládneme. [Nakonec se ukázalo, že ve focení není žádný problém – nebo jsme dobloudili někam jinam, to se tady může stát velmi snadno ;-)]

Arashiyama Area a Dakakuji Temple – velmi hezký komplex, krom chrámů je zde přístupná část obytných interiérů. Parádní zahrada, konečně nějaké trochu podzimní listí. Dále Hokyo-in temple, kde jsem neodolal a zakoupil knihu „Four Seasons in Hokyo-in Temple“.

Provází nás stále báječné počasí, což nás neomezuje v chození venku. Ani si nedovedu představit nic jiného, zastřešených atrakcí je tu pomálu (jako ne že by chrámy neměly střechy, ale chrámy bez zahrad a prostoru kolem nejsou to pravé, dohromady tvoří úžasný celek).

Velmi málo fotografií mám zevniř chrámů, a myslím teď celou cestu. Ono se to většinou nehodí, pokud to není rovnou zakázáno. Je to dáno tím, že chrámy jsou „funkční“, místní i návštěvníci tam praktikují a tak není vhodné je rušit. O tom, že je uvnitř málo světla a stavět stativ není dobrý nápad ani nemluvím.

Samozřejmě jsou místa vyloženě turistická, kde focení není problém. Jsou ovšem také místa, kde si člověk sednul (do seizy) k ostatním a jen zíral. No, a někde jsem si nenápadně odložil foťák na nějaké zábradlí a od oka něco cvaknul :)

To že na každém rohu jsou ve městě kýble s vodou jsem již zmiňoval. ale asi jsem ještě neukazoval takovou chrámovou požární zbrojnici nebo co to bylo :)))

Ideální období pro návštěvu Japonska je prý konec října a začátek listopadu, kdy se listí probarvuje a padá. Prý to všichni vědí a tak je v tuto dobu hrozný nával všude, říkala japonečka u nás na recepci. No nevím jak všichni, my to nevěděli. Ale co :) Nějaké podzimní barvičky jsme též potkali.

Zpět k prohlídce chrámu: hlavní budovou jsme prošli na zadní terásku, ze které byla vidět krásná zahrada.

Stále mě fascinuje krom práce se dřevem i práce se železem. Na střechách jsou prakticky vždy nějaké příšerky, tady byl nově i dráček (z mystických zvířat jsme doposud viděli jen fénixe, jinak víceméně reálná zvířata - pokud za reálného tedy beru i křížence zřejmě mopse s krokodýlem).

Dále tu mají nádherné zvony. Tvarem se velmi liší od našich, jsou výrazně zdobené a závěs tvoří nějaké zvíře (často drak) s dvěma hlavami do zvonu zakousnuté.

Po dřevěných krytých spojovacích, hmm, „cestách“ jsme dorazili do další budovy, kde jsme si mohli prohlédnout tradiční interiér. jako z filmů: tatami, nízké stolky, šoupací dveře, stěny z papíru.

Když už jsme u těch botek, to je vděčné téma. Takže ještě dvoje :)

Hodně věcí je tu jiných, leč jsou drobnosti, které připomenou domov. Třeba houbová sezóna?

Zpět do zahrad. Tam jsme strávili nějakou tu hodinku, bylo tam nádherně.

V okolí (samozřejmě) byly další zahrady, menší či větší.

Když jsme procházeli obytnými oblastmi tady na periferii, tak jsme volili boční uličky, abychom viděli něco všedního života. Děti se před námi schovávaly, asi tu moc turistů nevídají :)

Kolem chrámů se hodně vyskytují kočky. Některé jsou moc krásné.

Dále nás cesta zavedla do bambusového háje. To jsem vždycky chtěl vidět, a opravdu se mi to líbilo. Mám rád bambus a bambusový les má něco do sebe. Impozantní mnohametrové „stromy“, průměr až 25 cm, pod nimi vrstva specifického listí. Říkal jsem si, jak by se krásně v tomto hrál paintball :)

Jo a viděli jsme tam, jak se dělá takový ten úžasný jemňonký trávníček/mech bez vady – to sedí banda lidí (starších paní) a stéblo po stéblu kontrolují jak to roste, vybírají co tam nepatří… děs, ale výsledek je vidět.

Samozřejmě bych se divil, kdybychom nenarazili na nějaké svatyně či chrámy i v bambusovém lese.

Cesta nás zavedla z kopečků k mostu přes Oi River, kde jsme si užili výhledu na kopečky v paprscích zapadajícího slunce.

---

Večer další pokus o čištění čipu, bez efektu. Začínám si zoufat.