Branami až do nebe

Ospalé ráno… vstávali jsme v devět, vykopali jsme se ven až v deset. Vadí mi to – ale na druhou stranu vyspání bylo příjemné. Jen to cestování v poledním vedru nic moc.

Cestou na JR st. jsme viděli, jak se tu sází stromy. Strom patřil na chodník hned vedle silnice… první nás zaujal človíček v uniformě, stojící na silnici a usilovně nad hlavou mávající bílou vlajkou. Naznačoval asi autům, že se něco děje. Ne že by situace nebyla i tak dost zřejmá – všude červeno-bílé kužely, blikátka, za tím auto-jeřáb. Ale asi co kdyby. Na chodníku stál ve zúženém prostoru další človíček v uniformě a pokynul nám, že můžeme v klidu projít. Zase – jako by to nebylo samo o sobě dost zřejmé. Vykopaná díra byl oddělena plastovým pruhem/špagátem… Nad vykopanou dírou stál další a v díře pak ještě jeden – oba měli dřevěná pravítka a zjevně měřili díru, která měla poměrně dost přesný kvadratický tvar… takže podtrženo sečteno, pro sázení stromu dva lidi řídí dopravu pěší i kolovou, dva měří díru a určitě, kdybychom se zdrželi, tak bychom narazili na další specialisty na problematiku sázení stromů… No zní to děsivě, ale dvě věci: zaprvé to funguje a všichni jsou spokojeni, zadruhé dobrá možnost, jak vytvořit nové pracovní místa.

A takhle je to tady se vším. Ale funguje to. Silnice, čtyřproudá, nezaznamenala žádné omezení v plynulosti provozu a to i přes jednoho cyklistu, který si v daném úseku jel v klidu v protisměru (vše funguje na silnici asi i díky flegmatičnosti místních řidičů, která i přes podle mě dosti laxní přístup k předpisům způsobuje, že doprava plyne v pohodovém duchu).

Nasedáme do vlaku a jedeme dvě stanice po JR Nara Line podívat se na (prý) několika kilometrový úsek torii, oranžových bran označujících cestu k šintoistickým svatyním.

Kousek od naší zastávky, Tofuku-ji, se nachází komplex svatyní. Je to tu velmi hezké, i přes davy turistů. Všude jsou kamenné sošky zvířat hlídajících vstupy do svatyní, a jsou zdobené barevnými šátky. Ve velké míře jsou zde zastoupeny sošky lišky. Ta představuje posla bohyně Inari, bohyně plodnosti (a rýže) – Inari se totiž vždy zjevovala v doprovodu dvou bílých lišek (Kitsune). (btw pohlaví Inari je otázkou výkladu, v mytologii se Inari objevuje ve dvou podobách různého pohlaví, časem však obě postavy splynyly v jednu bytost)
více o Inari viz http://en.wikipedia.org/wiki/Inari_(mythology)
více o Kitsune viz http://en.wikipedia.org/wiki/Kitsune

Za svatyněmi začal areál zvaný Fushimi-Inari Taista (Fushimi Inari Shrine). Jde o oblast na kopci (kopcích?) posázenou svatyněmi, zajímavé je ovšem to, že svatyně jsou pospojované řadami torii, oranžovámi dřevěnými branami. Vedou hustě za sebou tak, že tvoří tunely. Od úpatí až po svatyni na vrcholu jsou to asi 4 kilometry torii, někde jsem četl něco o čtyřech tisícovkách bran. Jednotlivé brány mají necelé dva metry šíře a na výšku tak tři (myšlen vnitřní rozměr), na začátku řady (a u jednotlivách svatyní) jsou brány zpravidla větší.
více o Fushimi-ku viz http://en.wikipedia.org/wiki/Fushimi-ku%2C_Kyoto

Čím výše jsme stoupali, tím méně turistů jsme potkávali. Pod vrcholkem nám rady v navigaci (po beznadějném zkoumání informačních cedulí v kanji) dávali domorodci, jediní návštěvníci tohoto svatého místa. Starší pán nás upozornil na nenápadnou (a jedinou) anglicky psanou cedulku, která nás navedla na místo s krásným výhledem.

Cestou dolů jsme nacházeli spousty zajímavých zvířátek. Obrovské černo-žluté pavouky už ani nepočítám, věčně hladové kočky také ne (i když ta dnešní sekla Jakuba za neuvážené popostrkávání už jejího chleba), ale řekněte, už jste na lesní cestě potkali kraba? My jo. S nohama měl tak 6–7 cm a chodil krásně bokem. Pak jsme ještě našli jednu deseticentimetrovou mnohonožku, takovou tu rychlou, dravou a určitě jedovatou, naštěstí pro nás mrtvou :)

Dole jsme narazili na další chrámový komplex (čítající 24 částí zachovaných z původních 53, pro představu čemu říkám „komplex“), tentokrát buddhistický Tofuku-ji. Ve své dově, tedy v 13. století, patřil k pěti nejvýznamějším v Kyotu (Five Great Temples of Kyoto). U vstupu za jezírkem s lotosy byla impozantní brána San-mon (nejstarší zenová vstupní brána v Japonsku, national treasure). Hlavní budova chrámu, Hondó, jakožto i následující placená část zahrnující park, zahrady a známý most Tsuten-kyo, byla také velmi zajímavá. Krásné prostory s borovicemi a zelenolistými javory, listy prosvítající světlo… koncem listopadu, když se listy řádně zabarvují, tady musí být úplně úžasně.

Cestou zpět do (centra) Kyota jsem zkusil cvaknout usměvavou prodavačku čehosi (ne)jedlého se šátkem na hlavě, krásně se usmívala, ale měl jsem (samozřejmě!) špatně nastavený fotoaparát, takže z fota nic nebude, bude to hrozivě podexponované :(

Než jsem došli až dom, tak jsme (samozřejmě) potkali spoustu dalších chrámů, ale všechny placené a to se nám už nechtělo… tak jsme si jen nacvakali nějaké shinkanseny a najedli se v curry shopu.

---

*cenzurováno* prach na snímači. Jak fotím s řádně přicloněným objektivem, vypadá to je focení skrze roj včel. Takhle hnusně zasviněněj čip jsem ještě neviděl. Fuj. Naposled jsem čistil (balónkem) včera večer…