den desátý, středa 18.10.2006
Dnešní ráno bylo ve zamení brzkého vstávání, už v sedm hodin, abychom se brzy dostali do Nary. Stihl jsem si zase v koupelně ofoukat balónkem čip foťáku, ale jak se později ukázalo, marná snaha.
V osm-nula-osm nám z Kyoto JR st. vyjíždí zrychlený vlak na JR Nara line. V 9.06 jsme v Naře. Na nádraží najdeme mapku a vyrazíme směr chrámový komplex. Těšíme se na velikého buddhu, o němž nám vyprávěli včera spolubydlící.
Město Nara je jedno z historicky nejvýznamnějších měst Japonska. Byly doby, kdy se se smrtí císaře měnilo hlavní město říše. Pak přišlo období Nara (710-784 n.l.) nazvané podle města, jež bylo (jako první) zvoleno trvalým sídlo vlády. Rozvoj plynoucí z významné funkce trval necelých 75 let, přesto zde vznikla řada jedinečných památek, z nichž nejvýznamnější je Buddha v chrámu Todai-ji – největší bronzová socha na světě (jak uvádí některé prameny). Tato a dalších sedm památek ve městě Nara je chráněno UNESCO jako světové kulturní dědictví.
více o obdobích Japonské historie viz http://en.wikipedia.org/wiki/Japan_history
více o období Nara viz http://en.wikipedia.org/wiki/Nara_Period
Cestou kolem jezírka na Sanjyodouri street, v němž plave hromada želv a pár kaprů, nás odchytne nějaký stařík. Na první pohled vypadá na bezdomovce, na druhý taky, jen člověk zaregistruje že s sebou táhne místo vycházkové hůlky trochu pobitý šinaj. Zeptá se mě, jaký mám rozsah zoomu na objektivu – právě jsem ho používal na zmíněné želvičky. Odpovím (70-200) s tím, že to není mnoho, na což on odpoví že je to dost. Tak mu dám za pravdu a jdeme si dál. Po chvíli ho potkáme zas, a začne se zas na něco ptát, pak něco povídat o válce… nevím, moc jsem mu nerozuměl. Vedle sedící kravaťák se mému neporozumění (gome, wakarimasen) směje a pokyvuje – zjevně staříkovu jap-english také nechytá. Raději se vytratíme… ale je sranda, že tento starší pán „umí“ anglicky více a lépe než většina mlaďochů a dokonce i studentů. Čestnou vyjjímkou budiž slečny od nás z recepce, pro něž je angličtina pracovní jazyk – ty snad umí lépe než já, za což se stydím.
Na druhé straně parku opět narážíme na komunikativní domorodce. Jeden se mě ptá opět na foťák (no asi to půlmetrové a tříkilové tele je opravdu nápadné), tasí průkazku z novin (asi, já si moc nepočetl) a přeříká co za foťáky používá on… také jsme moc nerozuměli, jejich (typan a dva kolegové) slovní zásoba je značně omezená. Jen trvali na tom, že nás s Kubou vyfotí (mým foťákem – asi si chtěl osahat objektiv), a že si musíme pak vyfotit my je. Pak nám dali mapu, kam zakroužkovali místa, která bychom měli určitě navštívit. Myslím, že zakroužkoval úplně všechno, co na mapě bylo reprezentováno nějakým obrázkem :))
Nara Park. Koncem 19. stol. na nevyužité půdě poblíž centra vznikl park, dva na čtyři kilometry. Traduje se, že kdysi některé z šintoistických božstev dorazilo z Kyota na velkém bílém jelenovi. Od té doby je tu vysoká zvěř považovaná za posvátnou, zabití kusu byl hrdelní zločin.
Dnes přes tisícovka kusů žije v parku a okolí a žebrá od turistů (a všude se prodávají „deer crackers“ za 150¥). Cestou jim Jakub skrmil včerejší chleba, srnky ho přitom řádně oslintaly :)
Pak jsme vyrazili konečně směr hlavní atrakce, chrám Todai-ji. Stačilo jít stejným směrem co největší davy a dorazili jsme k bráně do areálu. Co mě zarazilo, bylo množství studentů co se zde vyskytovali. Slečny si fotily malé srnky, malí kluci je honili… a kousek opodál probíhalo oficiální třídní focení. Marně tak přemýšlíme, proč u nás se vždy focení koná u školy (jak Kuba vtipně poznamenal, vždy ta samá „sakura a panelák“ v pozadí) … tady spojí třídní výlet za kulturou s focením, získají originální památku splňující jak estetický tak vzdělávací charakter. No jak říkám, tady nad vším trochu víc přemýšlí. Takže studenti v uniformách (střední školy) se řadí na focení, kluci v barevných čapkách (základky, asi) pobíhají kolem… celkově vzato studenti : turisti tak 5:1. A to je tu hustota turistů nejponského původu dosti (čti nepříjemně) vysoká.
Vstupné 500 jenů. Poměrně rozumné, co říkáte (ve srovnání se vstupným u nás do Víta, např.)? Uvnitř jsou k vidění poklady Japonské kultury. Hned za obrovskou bránou je Great Buddha Hall – national treasure (a UNESCO World Cultural Heritage), dnes o třetinu menší replika původního chrámu z období Nara, tj. 8. století, dvakrát shořel, dnešní replika je z období Edo, rozměry kolem 60×50×50 metrů, údajně největší dřevěná stavba na světě. V ní je nečekaně velká socha buddhy, jmenovitě Vairicana Buddha, bronzová socha 15 metrů vysoká, hmotnost 450 tun, na jeho dlaň se vejde 14 lidí. Nesmírně impozantní věc, to se nedá popsat, ani vyfotit (a ani profesionálně focené pohledy nezachycují to, co člověk cítí, když jej poprvé spatří – prostě respect, man). Strážci v rozích, dřevěné osmimetrové postavy, vypadají vedle něj jako hračky. Být samostatně o chrám vedle, poutají pozornost, zde jsou jen jako doplněk. Velký buddha samozřejmě national treasure, bronz oplátovaný zlatem (viditelné na „malých“ sochách vedle, velký buddha je přes zlato obarvený načerno – moc tomu nerozumím, ale průvodce to tak zmiňuje), poškozen při požárech a rekonstruován v období Edo, průběžně od té doby opravován.
V jednom z nosných sloupů byl dole malý otvor (o velikosti buddhovy nosní dírky), a malí školáci pod vedením učitele jím postupně prolézali. Tradice říká, že kdo proleze, bude osvícen. Na jedné straně způsobná fronta, na druhé radost a divočina již prolezlých… roztomilé. Organizované. Ale dobré.
Ještě tam někde měl být třetí z místních národních pokladů, Octagonal Lantern – skoro pětimetrová lampa – ale tu jsem asi nějak přehlédl. Buddha stačil.
více o Todai-ji viz http://en.wikipedia.org/wiki/Todai-ji
Cestou, o kus dál směrem do kopce k dalším chrámům jsme potkali človíčka, který po zjištění že jsme z Čech hned zahlásil „Čáslavská?“ a pak „Glass?“… jooo, Čechy tu nejsou neznámé. Říkal, že je místní, z Nary, a že sem na kopec, kam jsme práve šli, chodí denně. Což částečně zodpovědělo Jakubovu úvahu, jestli by chodil po místních památkách kdyby tady žil… no a dovedl nás na jeden růžek, odkud si máme vyfotit pohled na místní uličku… že prý je to jeden z nejlepších pohledů tady. Tak jsme si to vyfotili (jako teda žádný úplný zázrak, možná s barevnějším listím) a šli dál.
Nahoře jsme objevili neskutečné množství „lanterns“ – kamenných lamp. Jestli jsem si tuhle myslel u toho moderního chrámu (viz den pátý), že jich bylo hodně, tak tady jich bylo pětkrát hodně. Navíc byly krásně zarostlé mechem… paráda.
Ještě jedna situace se srnkami: jakási nebohá starší paní šla po (skoro hlavní) ulici vedle parku a za ní malé stádo srnek… a ona je fakt nechtěla mít za sebou, oháněla se po nich červenou taškou, občas nějakou trefila, ale srnky nedbaly a naopak, přidávaly se další a další a dožadovaly se kusu něčeho k snědku… smáli jsme se nahlas – a nejen my, půlka ulice… bylo to opravdu vtipné.
Cestou na JR jsme si dali parádní evropskou večeři (když pominu karbanátek ze zeleniny, polosyrové vajíčko, omáčku na špagety s příchutí řas) a vyrazili dom.
Do Kyota jsme dorazili pár minut po západu slunce, a ještě jsme vyrazili na Kyoto Tower, vyhlídku ze 100 metrů (věž samotná má asi 125 m – malá oproti Tokyo Tower, ale co). Noční Kyoto má něco do sebe, a krásně byla vidět hala, pod níž opravují budovu chrámu… No a po chvíli klidu dorazili na věž malí caparti studentíci, a vyhlídková dvě patra se zaplnila řevem, jásotem a společným focením. (Další zajímavá věc – učitel s profi fotovýbavou dokumentuje studentům jejich výlet… to není špatný nápad, no ne? Viděli jsme to všude, nejen tady na věži.)
Večer na hotelu: někteří staří známí co odjeli nám chybí, někteří nikoliv… alespoň že tu občas projde ta správňácká mladá číňanka (s pohodovým tatíkem, leč přísnou mamkou).