Po stopách zenu

Hezky jsme si přispali. Odchod směr zenové zahrádky a Golden Pavilon v ~11.00… Číňani si ráno (zase) asi 3 hodiny připravovali snídani – teda spíš mladá připravovala, matka se přidala až později. Jídlo v miskách si postavili na stůl, pak se šli asi sbalit nebo co a za půl hoďky se konečně přišli najíst. Pak zmizeli.

Spolu s naším koncem pobytu tady v K's House v Kyotu mi přijde, že končí taková jedna kapitola tady, kapitola specifické bandy lidí na hostelu… no asi je to jen takový subjektivní pocit, i když Jakub říkal něco podobného taky… no nevim, ale prostě mi to tu teď přijde takové jiné…

Na nádraží jsme sedli na Rapid train na Sagano line s tím, že podle schema na zastávce nám zastaví na naší cílové stanici. No nezastavil a tak jsme se skrze hory a tunely projeli někam daleko mimo mapu… ale výlet stál za to – prima vyhlídková jízda, kopečky s lesy a potoky stály za vidění. Je to tu moc krásné, příští Japonsko musím naplánovat více pěšmo-turisticky mimo města. No nic, tož jsme si vystoupili a hned vzali lokálku zpět a dojeli na Hanazano st., kde jsme navštívili Torin-in Temple, resp. jeho krásnou zenovou předzahrádku, hřbitůvek a zahradu s potůčkem…

Dále jsme se přesunuli asi kilometr severně k Ryoanji Temple, kde jsme si dali jako správní exoti okružní cestu v protisměru – míněno tak, že jsme neustále šli proti všem ostatním. Kolem jezírka byla krásná zahrada resp. park, v (stále zelených) javorových listech krásné protisvětlo… a u chrámu příjemná zenová zahrádka. Přístupná je zevnitř (tedy je obehnaná zdí a je tam pravý zenový klid), na rozhraní budovy/zahrádky byl takový ochoz, na němž lidi seděli a rozjímali. Hezky udělané, příjemné.

Co se mi líbilo, že v místnosti s výstavkou, kudy se šlo k zenové zahrádce, měli její model. Tak metrový, ale člověk si mohl udělat představu o rozvržení při pohledu shora.

Do deníčků jsme si tu dali nezbytné razítko a vyrazili dál… směr Taizoin Temple a „Stone gardens of Taizoin Temple“…

Golden Pavilon, jinak též „sheriden“ – místo na uschování ostatků buddhy – je ještě o nějaký kilometr dál, v zahradách Rokuon-ji nebo Kinkaku-ji (kdo se má v těch názvech vyznat). Davy lidí a mnoho tříd studentů se tísnilo kolem zábradlí u jezírka (Kuoko-chi, Mirror Pond) v němž se zlatý pavilón nachází a samozřejmě u těch nejfotogeničtějších míst mezi stromy. Ale podařilo se nám urvat si svůj kousek místa a tak máme také pár fotek. Chytili jsme příjemné pozdně odpolední světlo, které krásně rozehrálo barvy jak na jezírku, tak na samotném pavilónu, který je – jak název napovídá – pokryt zlatem. Samozřejmě má pohutou historii jako snad všechny budovy tady v Japonsku, naposledy shořel v roce 1950, když ho podpálil mentálně narušený mnich. Obnova byla dokončena roku 1987, interiéry pak 2003.
více o Golden Pavilon viz http://en.wikipedia.org/wiki/Kinkakuji

Cestou zpět jsme se nadlábli v nějaké příjemné restauraci… tedy příjemná byla především obsluha – krásná a hrozně moc usměvavá obsluha/servírka… mám to tady rád :)

Když jsme hledali cestu zpět a tupě civěli do mapy (jako ona to není sranda se zorientovat, na mapě je popsaná možná každá desátá ulice, a v reálu není popsaní mimo velmi hlavních ulic žádná), tak nás oslovil jeden starší pán, jestli nepotřebujeme pomoci. Chudák vypadal, že potřebuje pomoci sám, měl dosti výpadky v mluvě a my měli co dělat, abychom nevyprskli smíchy. Ale jeho angličtina, stěží dolovaná ale plně funkční, ve mně budila respekt a opět utvrdila v myšlence, že anglicky mluví ti co nějak zažili americkou okupaci po válce – mladí si to takto fakt nedávají…