Tisíc buddhů a foťák v háji

Ráno ve znamení balení. Check-out v devět, pak jsme se šli podívat na buddhy – do komplexu Sanjusangen-do, samozřejmě National Treasure. Nachází se necelých 10 minut cesty od hostelu, tedy tak akorát na dosah, abychom si stihli vše prohlédnout a kolem poledního vyrazit s plnou polní dál – směr Hiroshima, kde máme zamluvený nocleh.

V obrovské hale je tisícovka tak dvoumetrových buddhů, zlacených… poměrně impozantní pohled. Ve středu je jeden výrazně větší sedící, u něj se věřící modlí (?). A aby toho nebylo málo, je zde i unikátní dochovaný set 28 dalších soch, reprezentující jednotlivá božstva, strážce nebes a dračí krále. To jsou pěkní fešákové :)

Uvnitř se fotit nesmělo. Ono by to ani nešlo, ani ne tak kvůli nedostatu světla, jakožto kvůli atmosféře – těch několik řad (5 nebo 6?) dvoumetrových zlatých soch táhnoucích se kam až člověk dohlédne, jo to vzbuzovalo respekt, úctu a vyzývalo ke klidu a harmonii, ne k blýskání a cvakání. Až z venku, průhledem skrze otevřené dveře, jsem zkusil zachytit alepoň kousek toho božského davu.

V zastřešeném prostoru, na ochozu vedle haly kdysi probíhala oblíbená soutěž ve vytrvalostní střelbě z luku. Šlo o to, kolik šípů dokáže vybraný jedinec dostat na druhou stranu (velmi dlouhé a poměrně nízké) chodby za nějakých 24 (?) hodin. Čísla už si nepamatuji, ale šlo o tisíce šípů… šílenci.

V klidu jsme si s Jakubem při procházce kolem povídali a naší komunikaci zaslechla jakási paní… ukázalo se, že je to Slovenka žijící v Japonsku. To jsme zjistili, když na její dotaz jak dlouho jsme tu jí Kuba odpověděl něco ve stylu „máme to tu na tři týdny… a vy?“ – na což ona reagovala že tu již žije asi šest let :))

Obídek jsme dali v oblíbeném curry-shopu a vzhůru pro batožiny a na vlak. Policisté na nádraží kontrolují všechna místa, kde by se mohlo něco nebezpečného skrýt. Neopomenou se podívat do automatů, za ně… asi trvají ta zostřená bezpečnostní opatření. Jo a zapomněl jsem připomenout, že Kyoto stanice není zrovna malá, má 34 nástupišť na dvou úrovních :)

Vlaky (shinkanseny) tu jezdí po určitých (mnohasetkilometrových) úsecích. Přímo nic nejede, takže nejříve musíme do Shin-Osaky, což je asi 15 minut (Kodama Super Express) a odtud pak směr Hakata. Shin-Osaka – Hiroshima je otázkou 1,5 hodiny. Jedeme Super Expressem Rail Star spadající již pod JR West. Shinkanseník nám přijel takový ten s zprohýbaným čumákem a už od prvních metrů je znát, že to má trochu jiný zátah než cokoliv jiného, čím jsem doposud kdy jel. Místa je tu hrozně moc, jak na nohy tak na šířku (sedačky 2-2, v klasickém superexpressu jsou 3-2), ulička široká, prostě pohoda. Jízda velmi klidná, uspávací.

Ještě poznámka k odbavení vlaku: přijdede vlak na nástupiště a do čtvrt hodiny zase odjíždí. Mezitím proběhne spousta věcí. Nejdříve samozřejmě vystoupí lidi a dovnitř se nahrne banda uklízečů. Vyberou koše, uklidí bordel, vyluxují sedačky, vymění podhlavníky, zkontrolují a otřou všechny vyklápěcí stolky na jídlo, zrovna tak otřou všechny opěrky na ruce. Na to vše měli nějakých deset minut. V našem vagónu byli 4 lidi, to je něco lidských zdrojů na celý vlak (náš měl jen 8 vagónů, ale viděl jsem i 18ti vagónové vlaky). Uklízeči vypadali zodpovědně, a pěkně kmitali, na nástupištích popobíhali – tady si člověk i těchto „pomocníků“ musí vážit, pže opravdu dělají kus práce. Žádná zašívárna pro lemply.

Cestou jsem zahlédl odstavné parkoviště na vlaky, kdy bylo vedle sebe odstavených osm šinkansenů v celé své kráse. Z nadhledu vypadaly trochu jako hračky, ale zároveň velmi impozantně, už jen vzhledem ke své délce. A tohle bylo dvakrát za sebou.

Hirošima. Město dýchá svojí vlastní atmosférou, zase je to tu úplně jiné. Ve vzduchu je cítit moře.

Miyajima st., nějakých 28 minut lokálkou od Hirošimy, a náš hostel. No trochu překvápko. Netuším kolik zvířátek či čeho bude s námi sdílet obydlí, vypadá to tu vskutku prazvláštně. Že neteče teplá voda mě ani příliš nepřekvapuje. Shodneme se, že místní peřiny nestojí za vyzkoušení, a tak vytahujeme spacáky. Alespoň je užijeme.

Na večeři jsme sjeli do Hirošimy (pryč z toho bordeluuuuu), zítra si jí prohlídneme pořádně.

Jo a čištění foťáku dopoledne stlačeným vzduchem dopadlo špatně, se vzduchem mi na čip vyprskla voda, která tam nechala pěkně stopy. Prach zůstal. Tohle bude chtít servis, jen je otázka, jestli ho tady najdu. Ach jo.