I want world peace

Hirošima. Město, o kterém slyšel snad každý s minimálním vzděláním. Město, které padlo, aby se pohnuly dějiny. Město, které si jdeme dneska prohlédnout.

První zastávka v Hiroshimě: zahrady Shukkeien. Velké jezírko, v něm hafo ryb různých druhů a spousta přátelských želv. Neodolal jsem a jednu želvičku jsem si chytil a přidržel za krunýř – to u nás nemáme :). Dále v zahradách létali a občas i seděli krásní, pro evropana nezvyklí motýli, na borovici na ostrůvku pospával nějaký prazvláštní pták… takže jsem si udělal pár cvaků. Bohužel zjišťuju, že fotografie s dvojkovým telekonvertorem jsou poměrně měkké co se kresby týče a přepočtených 600 mm ohniska není až tolik, ale což.

Také jsme zjistili že zvuky, které jsme považovali za neumělé pokusy místní hudební školy, páchá kapela hrající v budově v zahradách návštěvníkům. Nebo sama sobě. Hráli tam i na tradiční japonský hudební nástroj Koto – vydlabaný kus kmene se strunami, kdyby jste se mě ptali jak to vypadá. Zblízka už to neznělo tak špatně, vlastně hráli docela hezky.

Pak jsme se šli podívat na Hiroshima Castle. Hrad samozřejmě nepřežil nukleární výbuch – nachází se necelý kilometr od epicentra, ale na rozdíl od ostatních budov v areálu byl znovu postaven. Uvnitř jsme našli výstavu dobových kreseb a maleb, zbraní a zbrojí (zbroj jsme si dokonce vyzkoušeli). V pátem patře byla vyhlídka.

V areálu hradu se odehrávalo cosi, co vyžadovalo účast společensky oblečených rodičů se svými tradičně odívanými dětmi. Asi obdoba vítání občánků :)) Ta malinkatá kimona a hakamy byly vskutku roztomilé.

Cestou k Peace Parku jsme objevili první stromy, které zažily a hlavně přežily výbuch. Například eukalyptus, 740 metrů od epicentra, ještě v areálu hradu.

Cestou od hradu přes most do tvaru písmene „T“, který sloužil jako orientační bod pro osádku bombardéru, jsme došli do parku, který se nachází na ostrově mezi rameny řeky. Jako první samozřejmě upoutá „The Hiroshima Prefectural Industrial Promotion Hall“, budova postavená roku 1915 podle návrhu českého architekta Jana Letzela (jak si každý může na místě přečíst). Dnes se jí říká A-Dome. Je to jedna z mála budov, která přežila nukeární výbuch, jehož epicentrum bylo asi 160 metrů jihovýchodně. Dům byl, po mnoha diskusích zbořit/nezbořit, v roce 1996 zařazen na seznam památek UNESCO – světové dědictví – jako připomínka hrůz nukleárních zbraní a jako památník světového míru.

V Peace Parku je řada památníků – zvon, hodiny, jezírko s věčným ohněm… Zaujal mě památník věnovaný dětským obětem. Vznikl z financí, jež nasbírali studenti v celém Japonsku (a později i ve světě) ve vzpomínce na Sadako Sasaki, které byly dva roky když byla bombardovaná Hirošima. O deset let později onemocněla leukémií. Věřila, že když složí tisíc jeřábů, tak se uzdraví… to ovšem nestihla. Její smrt a její víra motivovala tisíce dětí k skládání jeřábů, které pak posílaly do Hirošimy, kde se jich sešla vytoužená tisícovka, a další přibývaly. U památníku se sochou v podobě mladé dívky vypouštějící jeřába jich jsou vystaveny tisíce. Originály od Sadako jsou pak v místním muzeu.
více o Peace Memorial Park viz http://en.wikipedia.org/wiki/Hiroshima_Peace...

Memorial Museum. Velmi silný zážitek. Profláklá slova „Chci světový mír“ (např. Sandra Bullock, Miss Congeniality) pro mě asi po tomto dni budou mít trochu jiný význam. Místy mě mrazilo v zádech… vřele doporučuji vidět, dokonce bych to viděl jako povinný školní výlet.

Vidět jsou předměty připomínající zkázu: zbytky oblečení dospělých i dětí, sklenice žárem přetavené v groteskní tvary, ocelové konstrukce zohýbané jako by byly z papíru. Jsou zde příběhy, nejčastěji příběhy dětí, které jsou tragické a velmi smutné. Fotografie přiživších a jejich postižených dětí, dokonce i něteré orgány konzervované v lihu. Jsou zde promítány dokumenty, ze kterých je cítit jistá protiamerická nálada – zde velmi pochopitelná. Hmatatelně pochopitelná.

V muzeu jsou poznámky o Čechách: jmenovaný je architekt dnešního A-Dome, jsou tam fotografie z protijaderných demonstrací z Staroměstského náměstí (bez uvedení data), foto a dopis Václava Havla odsuzující jaderné zbraně…

Muzeum je perfektně udělané, je výpravné, velké a na každém kroku má co říci. Fotografování je dovoleno, což jen prospěje vcítění se do minulosti a rozšíření myšlenky dál – jen nás ostraha u vstupu požádala, abychom nepoužívali blesk. Perfektní přístup, ale stejně jsem nebyl schopen v některých místech fotit. Atmosféra to člověku nedovolí.

Jak jsme vyšli z muzea, zarazily nás davy lidí houfující se na prostranství před muzeem. Na dotaz nám jedna uniformovaná slečna řekla, a prosím pěkně anglicky, že za 20-30 minut přijede „Japanese prince“ a že jestli ho chceme vidět, můžeme si počkat… a tak jsme vyfasovali papírové japonské vlaječky, byla mi (s úsměvem, leč nekompromisně) zabavena prázdná plastová láhev a pak už jsme jen čekali, až se přijde „jeho císařská výsost, korunní princ Naruhito“ poklonit památníku. Lidé prince asi mají rádi, mávali vlaječkami jako o závod a vůbec jej dost vítali.

Pak jsme se podívali na Phoenix Tree, jeden ze stromů způli sežehnutý výbuchem, který přežil nedaleko epicentra. Nyní je přestěhovaný k muzeu… symbolika je jasná: destrukce byla neskutečná a nikdo nevěřil, že v následujících desetiletí v místě výbuchu vůbec něco poroste. A tak po týdnech obživnuvší stromy znamenaly stran morálky hodně.

Prošli jsme se po Peace Boulevard – dobře sto metrů široké třídě tři kilometry dlouhé, vybudované už tehdá v troskách na památku v troskách po výbuchu… no nevypadá to až tak impozantně, protože kolem jsou vysoké baráky, stromy a auta všude… ale je to tam.

Protože mám totálně zaprasený čip foťáku, hledali jsme Nikon servis (nebo servis fototechniky obecně, ale Nikon má mít v Hirošimě své zastoupení, našel jsem si to na webu). Přibližná adresa znamenala že jsme se doptali do oblasti kde měl být, což bylo hned pod Peace Parkem, ale servis jsme tam nenašli. Snad jindy, jinde. S tímhle se fakt fotit nedá.

Jo a fakt chytám depresi z toho, jak se tu nedá domluvit anglicky, už mi to začíná vadit. Kolegové z Čech, co jsme potkali v K's v Kyotu vyprávěli, jak je odchytli nějakcí malí studentíci a zpovídali je z předepsaných otázek – že prý domácí úkol z angličtiny. Co nás se týká, tak jen japonština.

No a s večerem, a když už jsme byli u Peace Parku, tak jsme si zablbli u A-Dome s dlouhými časy. Takhle za tmy je A-Dome daleko impozantnější než přes den, nasvícení přidá na atmosféře. Ponurost ovšem spolehlivě rozháněli mladí místní, kteří na náplavce trénovali zpěv. Ve snaze uspět v japonském popovém byznysu trénovali, na živou hudbu zde nezávisle zpívalo několik skupin.

Cestou zpět jsme se neúspěšně snažili chytit nějakou veřejnou wifi síť. Pár kilometrů od poměrně velikého města (Hirošima je velká jako Praha) a kde je japonské slavné všudypřítomné technice konec.

Doma sprcha ve studené vodě se švábem v koupelně… no nic extra závěr jinak emocemi nabitého dne.